Nezvratný osud

Sweet Sixteen

V nemocnici jsem si poležela ještě pár dní, než se mě rozhodli propustit. Samozřejmě pod podmínkou, že na sebe budu dávat pozor. Jo, už se vidím. Když mě konečně poslali domů, byla jsem víc než ráda. Nikol a Lucas se spolu začali víc bavit a vypadalo to na slušně se rozjíždějící vztah, a já a Danny... Připadala jsem si jako v pohádce. Ten večer, když jsem se v nemocnici probudila, za mnou opravdu přišel. Prý se schovával na záchodech, když skončily návštěvní hodiny. Zůstal se mnou na pokoji až do rána. Lehnul si ke mně na postel a já spala v jeho objetí... Bylo to úžasné. Jen jednou mě musel pustit, a to, když za mnou přišel můj ošetřující doktor. Nejdřív byl naštvaný a chtěl Dannyho vyhodit, ale když jsem mu vysvětlila, že na mě má Dannyho přítomnost víc než dobrý vliv, dovolil mu zůstat. Byli jsme do sebe zamilovaní a bylo to úžasných pár týdnů mého života. Těmi týdny myslím dobu, od kdy jsme spolu.

Jediná věc, která moji idylku narušovala, byl můj bratr. Něco přede mnou tajil, tím jsem si byla jistá. Začal se chovat až příliš citlivě ke svému soukromí. Vracel se domů ve zbědovaném stavu. Modřiny a odřeniny u něj byly na denním pořádku. Dokonce to zašlo až tak daleko, že přestal do školy a na brigády jezdit na motorce. Párkrát se s ní vrátil v naprosto katastrofálním stavu. Od té doby jezdil MHD.

Naštěstí mě, tedy pardon, nás, už Marek a jeho kamarádíčci nechali na pokoji. Jinak už bych to asi nezvládala. Což mi připomíná...

,,It brings out the worst in me
When you're not around
I missed the sound of your voice
The silence seems so loud
Cause there's no one else
Since I found you
I know it's been so hard
You should know..."

Natáhla jsem se po vibrujícím mobilu. Už podle zvonění jsem věděla, kdo mi volá. Byli to Crüe. Volajícím mohl být jediný člověk, kterého jsem považovala za kamaráda, a nebyl z naší party.

Rozespale jsem zívla a přijala hovor. „Čauky, Nikol," pozdravila jsem.

„Nazdar. Kde jsi?" vypálila na mě. Nezněla moc šťastně. Spíš naštvaně.

„Kde bych asi tak byla?" podivila jsem se. „Jsem doma."

„Tak koukej přijít do školy!" zaječela na mě moje kamarádka do telefonu. „Už je úterý," dodala.

„Godamn," zanadávala jsem, když jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. V sobotu jsme s Lucasem byli u Roberta a včera jsme měli volno, a tak jsem byla trochu posunutá...

„Hned jsem tam. Když tak mě omluv," vyhrkla jsem do telefonu a zavěsila. Vrhla jsem se ke skříni. Popadla jsem nějaké černé oblečení, což se ukázalo být černými kalhotami se šněrováním na boku po celé délce, černým trikem, taky se šněrováním, ale na zádech, a logem Batmana. V rychlosti jsem provedla svůj ranní hygienický rituál, navlékla se do oblečení a zvýraznila si oči. Do kapsy jsem si zasunula černou rtěnku. Spěchala jsem. Cestou do kuchyně jsem ještě v pokoji popadla černé návleky na ruce s přezkami, už bylo chladno, černé náušnice s lebkami a můj oblíbený obojek s malinkými bodci.

V kuchyni jsem se konečně zastavila.

„Co tady děláš?" vyjekla jsem. Lucas sebou trhnul, jak jsem ho vyděsila. Chvíli na mě nechápavě zíral, než se rozhodl odpovědět.

„Dneska máme ve škole volno a práci mám až odpoledne," pokrčil rameny, ale vyhýbal se pohledu do očí. Něco mi říkalo, že to není tak úplně pravda, ale nehodlala jsem to rozebírat. Ne teď.

„Nemohl bys mě prosím hodit do školy?" zaškemrala jsem a hodila hlavou směrem k nástěnným hodinám na znamení, že nemám čas. Lucas se zamyslel.

„Mám motorku v háji," oznámil mi. Protočila jsem očima.

„To vím taky. Tak pojedeme na mojí," navrhla jsem. Lucas to chvíli zvažoval. Netrpělivě jsem podupávala nohou, než konečně přikývl.

„Díky, bráško," skočila jsem mu kolem krku. Jeho nejistého výrazu jsem si nevšímala. Rozběhla jsem se do chodby, kde jsem si místo svých obvyklých glád obula černé kotníkové boty do stylu tenisek, na hlavu si narazila brýle, bez kterých jsme ani jeden nedali ani ránu, a to za jakéhokoli počasí, a přes ramena jsem si přehodila koženou bundu.

„Tak jdeme?" zavolala jsem do chodby a vyběhla ven ke garáži pro svou černou motorku, ignorujíc fakt, že Lucas za mnou rozhodně nespěchá tak jako já.

Před školou už čekala Nikol.

„No, vám to ale trvalo," prohlásila a netrpělivě si podupávala nohou ve vysoké hnědé kozačce. Neuniknul mi pohled, který hodila po Lucasovi. Ten na Nikol jen kývnul a dál se díval dopředu. Aspoň jsem si to myslela. Přeci jenom měl brýle. Seskočila jsem z motorky.

„Díky za odvoz, uvidíme se doma," dala jsem Lucovi pusu na tvář a on jen bez rozloučení odjel.

„Co to mělo znamenat?" nadzvedla Nikol udiveně obočí. Pokrčila jsem rameny.

„Poslední dobou se chová nějak divně," vysvětlila jsem. Nikol chápavě přikývla.

„Tak fajn. Ale teď musíme vyřešit něco mnohem důležitějšího," oznámila mi významně. Nechápavě jsem k ní stočila pohled. Nikol si frustrovaně povzdechla. „Kolikátého je dneska?" nadhodila. Pokrčila jsem rameny, tak nějak jsem nechápala, kam tím míří.

„Okey," rezignovala. „Holka, dneska je dvaadvacátého listopadu!" vyjekla. „A?"

„Máš šestnácté narozeniny," sdělila mi.

„Jo, to vím taky, ale jak ses to dozvěděla ty?" zeptala jsem se. Nikol protočila očima. „Od Lucase," vysvětlila. „Takže, co podnikneme?" zavěsila se do mě a začala mě táhnout ke škole.

„No, já vlastně ani nevím. Co kdybys v pátek večer přišla k nám? Uděláme si menší dámskou jízdu ve dvou," navrhla jsem a zakřenila se. Nikol se na mě nejdřív podívala jako na blázna, ale když si všimla mého výrazu a pochopila, že to myslím naprosto vážně, zašklebila se jako dítě, které dostanete novou hračku, a přikývla.