Nezvratný osud

Soud

„Povstaňte."

Jak nám bylo řečeno, provedli jsme. Všichni přítomní se zvedli z lavic a židlí, včetně soudkyně, která se právě chystala vynést rozsudek.

Chvíli mluvila o věcech, kterým jsem naprosto nerozuměla, a tak jsem se dívala do tváří Mary a Roberta Biersack a sledovala jejich reakce. Na strýčkovi bylo vidět, že by nás do péče dostal docela rád, přeci jenom jsme byli děti jeho bratra, jeho krev. Totéž se o Mary říct nedalo. Bylo pro mě těžké myslet na ni jako na tetu. Nikdy nás neměla ráda. Jen před rodiči se přetvařovala. Z její tváře se nedalo vyčíst vůbec nic. Žádná emoce, dokonalý pokerface.

„Soud rozhodl, že Lucas Ronnie Craig a Andrea Dennisa Deanna Sixx Biersackovi,"

„Biersack," zavrčela jsem potichu a Lucas mě kopnul do kotníku, abych byla zticha, čímž si ode mě vysloužil zpražení pohledem, „budou svěřeni do péče Marie a Roberta Biersack..."

„A teď to řekne dobře!?" rozčílila jsem se šeptem. Luc mě probodl pohledem. No jo. Musím se krotit.

„...až do doby dovršení osmnácti let. Děkuji. Soud skončil."

Měla jsem pocit, jako by mi někdo zmáčkl plíce. Ona nás opravdu svěřila do jejich péče? Jako fakt? Znala jsem Mary dost dlouho na to, abych měla jistou představu, jaký bude život pod jejím vedením. A, upřímně, třináct let je dost málo na to, aby se ze mě stala Popelka, i když bez sester. Robert by nás před ní mohl chránit, ale problém byl v tom, že od rána do večera chodil do práce, aby mohla Mary být doma. Navíc ani její špatnou stránku neviděl. Děkuji vám pěkně, právě jste se postarali o to, abych měla totálně posraný život.

Vyšli jsme ven za doprovodu našich, teď už oficiálních, opatrovníků. Lucas mě po celou tu dobu držel za ruku, abych neudělala nějakou hloupost. Popravdě, nebýt jeho, asi bych něco opravdu udělala – nebo spíš řekla. Tetin vítězný obličej, který všem ukazovala, ve mně vzbuzoval chuť jí jednu vrazit. Pěkně pěstí přímo mezi oči, na kořen nosu.

Ta představa mě natolik pobavila, až jsem se prostě musela pousmát. Rty se mi roztáhly v pobavení a musela jsem se krotit, abych se nerozesmála nahlas. Tak jsem se jen tiše otřásala zadržovaným smíchem.

Lucas se na mě podíval koutkem oka a povytáhl obočí v němé otázce. Zavrtěla jsem hlavou, jako že mu to vysvětlím později.

„Nastupovat," otevřel nám strejda zadní dveře jejich stříbrného mercedesu. Sedli jsme si s Lucem dozadu a byli zticha. Teta Mary vepředu neustále něco žvatlala a Robert ji během řízení zdařile ignoroval. Natočila jsem hlavu a pozorovala ubíhající krajinu za oknem. Odteď bude můj život úplně jiný.

Z myšlenek mě vytrhl až zvuk brzd, když strejda zabrzdil před naším domem. Tím nemyslím jejich dům, ale náš dům, kde jsme já a Lucas bydleli.

„Dneska ještě zůstaňte tady a sbalte si věci. Až příští týden pojedu večer z práce, vyzvednu vás," řekl strejda, zatímco jsme s bratrem vystupovali. Teta Mary byla až podivně zticha.

„Dobrá, pak tedy zítra," pokývl Lucas na rozloučenou za nás za oba. Za okamžik ze stříbrného mercedesu nezbylo nic než tečka v dáli.

„Tak, to bychom měli. Pojď, ségra, jdeme balit," vzal mě Lucas za ruku a vtáhl do našeho domova.

Nechtělo se mi balit. Znamenalo by to rezignaci. A já jsem se ještě vzdávat nechtěla. Na to bylo moc brzo. Proto jsem se sice do svého pokoje zavřela, ale kufrům jsem nevěnovala žádnou pozornost. Jakmile jsem se ujistila, že mě Lucas nehlídá, převlékla jsem se do černých džínů a tílka, obula si tenisky stejné barvy a přes ramena jsem si přehodila koženou bundu. Do kapes jsem hodila klíče, peněženku, sluchátka a plně nabitý mobil, otevřela jsem okno a vylezla na parapet. Z výšek jsem nikdy strach neměla, a touhle cestou jsem už utíkala tolikrát, že jsem se nebála ani pádu.

Přitisknutá ke zdi jsem se pomalu posouvala po úzké římse až k rohu, kolem kterého vedl okap. Nikdy jsem ho nepoužívala jako stěžejní bod opření váhy a ani tento útěk nebyl výjimkou. Okap mi sloužil spíš jako takové bezpečnostní lano...nebo lepším výrazem tyč.

Sedla jsem si na římsu a začala se pomalu spouštět dolů. Nebylo to nic náročného. Když už jsem visela jen za konečky prstů, pustila jsem se. Díky bohu za to, že jsem měla pokoj jen v prvním patře.

Dopad proběhl ve vší tichosti. Koneckonců, měla jsem v tom praxi. Jakmile se moje špičky dotkly země, pokrčila jsem kolena, až jsem se dotkla rukama země. Udělat kotoul by bylo lepší, ale na to jsem neměla čas a ani prostor.

Sotva jsem opět stála pevně na nohou, dala jsem se do neslyšného běhu. Automaticky jsem si to namířila do garáže, kde jsme s Lucasem měli motorky, ale nakonec jsem tam nedoběhla. Byla by hloupost si ji brát. Garáž bude první místo, kam se bratr půjde podívat, až zjistí, že jsem utekla, a najít mě podle značky by nebyl problém. A stejně jsem ani neměla řidičák. Jezdit mě naučil Lucas a motorku mi rodiče koupili před rokem, když ji kupovali bratrovi. Prý pro všechny případy. Jako by už tehdy něco tušili.

Proto jsem se otočila na patě, doběhla k zadnímu plotu, protože tam, na rozdíl od mých, okna z Lucova pokoje nesměřovala, a přeskočila ho. Díky, že jsi mě to naučil, bráško.

Pak už jsem se dala do běhu, za poslouchání písniček, které jsem si pustila do sluchátek, a mířila jsem, vlastně jsem ani nevěděla kam. Teprve až když se začalo stmívat a já pociťovala sucho v krku a lehkou únavu, jsem si vytrhla sluchátka z uší a rozhlédla se kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně jsem.