Nezvratný osud

Přiznání a rozchod

Ani jsem se nepokoušela zvednout zpátky na nohy. Zděšeně jsem, neschopná pochopit, co se to vlastně děje, se dívala na Dannyho přesně mířenou ránu pěstí na Ondrovu čelist. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si to křupnutí jenom představovala, nebo zda jsem jej doopravdy slyšela. Tak jako tak to byl příšerný zvuk.

„Ondro!" vyjekla jsem a začala se škrábat na nohy, nevnímajíc nastalé ticho a kruh zvědavých pozorovatelů, jenž se kolem nás začal formovat.

„Zapomeň," zavrčela Sára a podkopla mi nohy, takže jsem skončila zase zpátky na zemi.

„Díky, zlato," hodil po ní Danny děkovným a zároveň divokým úsměvem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech, a otočil se zpátky k Ondrovi.

Pochopila jsem, že to, co jsem viděla tehdy s Ondrou v parku, nebyl výplod mé fantazie. Opravdu to byli Danny se Sárou. Všechno to mohlo znamenat jediné. Danny mě se Sárou podváděl.

Mnohem víc, než ona samotná skutečnost mě spíš překvapilo a rozhořčilo to, že Ondra to musel vědět, vztah mezi ním a Sárou od toho rozhovoru dost zchladnul, a nic mi neřekl. Teď na to ale nebyl čas.

Ondra se konečně dal jakž takž dohromady, ale Dannyho výraz mi napovídal, že všechny moje myšlenkové pochody se odehrály během jen pár vteřin.

„Ty hajzle, já ti dám, dělat do mojí holky," zavrčel Danny a Ondra schytal další ránu pěstí, tentokrát do břicha. Nemohla jsem se dívat, jak trpí. I přes Sářinu snahu udržet mě na zemi jsem se dostala na nohy a pověsila se Dannymu na ruku.

„Nech ho být, vždyť nic neudělal," zaprosila jsem. Danny mě až moc jednoduše setřásl.

„Ty mlč, ty děvko," vyplivnul na mě. Požadovaný účinek se dostavil okamžitě, ztuhla jsem na místě, naprosto ochromená jeho slovy. Sára mě se zlomyslným úšklebkem chytila, abych se mezi dva kluky, kteří pro mě tolik znamenali, nemohla vrhnout.

„Ne!" vyvřískla jsem, když mě Sára začala táhnout houstnoucím davem pryč. Ještě, než se mi Ondra s Dannym ztratili z očí, podíval se na mě Ondra s úsměvem, který dost jasně říkal bude to v pořádku. Ale já věděla, že nebude.

Sára mě vytáhla na verandu. Vytrhla jsem se jí a odstoupila od ní několik kroků.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky. Netušila jsem, že budu tak naivní," vmetla jsem jí do tváře. Sára se zatvářila ublíženě, ale všechno téměř hned skryla za masku pohrdání.

„Máš pravdu. Ani já jsem si nemyslela, že budeš tak hloupá," zasmála se. Založila jsem si ruce na hrudníku, jednak abych vyjádřila svůj odpor, a jednak kvůli tomu, že mi byla zima.

„Jak dlouho?" zeptala jsem se lhostejně.

„Jak dlouho co?" nadzvedla obočí v hrané nechápavosti. Povzdechla jsem si.

„Jak dlouho už spolu spíte?" upřesnila jsem svou otázku. Sára chápavě přikývla.

„Od tvých šestnáctin," řekla. Tak nějak jsem to tušila, ale i přes to to zabolelo. „Ale netušila jsem, že budeš taková děvka, aby sis začala něco i s Ondrou," pokračovala. Měla jsem chuť ji něčím vzít po hlavě. Já si s ním nic nezačala, to on!, chtěla jsem zaječet, ale uvědomila jsem si, jak uboze by to znělo, a tak jsem radši mlčela. „Nenapadlo by mě, že by se tak snížil," dodala.

„Aby si začal s tebou? Jo, to by mě taky nenapadlo," vyštěkla jsem. Sára nečekala, že její vlastní urážku použiji proti ní a bylo to na ní poznat.

„Ty děvko!" zaječela a vrhla se na mě. Namrznutý povrch si vybral svou daň a Sára letěla dopředu na zábradlí, o které se přes břicho přehnula, zatímco já jen tak tak stihla uhnout. Než jsme jedna nebo druhá stihly udělat cokoli dalšího, ze zatáčky se vyřítila ječící sanitka. Ani jsem si nevšimla zvuku houkačky.

Polil mě pot, ačkoli jsem se třásla zimou. V závěsu za sanitkou brzdila policie a propuknul chaos. Nevnímala jsem skoro nic, ten pohled mě dostal na kolena. Byl v hrozném stavu. Oči měl zavřené, z roztrhnutého obočí mu tekla krev, roztržený ret... a vytrhnutý kroužek.

„Ne!" zaječela jsem. Obrátil se ke mně jeden ze zdravotníků.

„Slečno, vy jste příbuzná?" zeptal se mě a musel mě zadržet, abych se k Ondrovi nedoběhla.

„Přítelkyně," fňukla jsem. „Příbuzní jsou mimo město," dodala jsem, když jsem viděla, že se nadechuje.

„Slečno, jste v šoku," podotknul. „Pojedete s námi," rozhodnul a já vyběhla k sanitce.

„S tebou končím, ty děvko!" zaječel někdo za mnou. Prudce jsem se otočila a můj zrak padnul na zřízeného Dannyho v rukách mužů zákona. Když jsem se na něj tak dívala, na toho šílence s divokým pohledem, nedokázala jsem pochopit, proč jsem si tehdy vybrala právě jeho. Proč jsem Ondrovi tu šanci nedala.

„Slečno, pojďte," křiknul záchranář a otevřel mi dveře spolujezdce. Asi je všechny potřebovali dozadu. Což mohlo znamenat jediné. Že je to s Ondrou horší, než jak to vypadalo.

„Připoutejte se, bude to házet," pobídnul mě šofér. Pás cvaknul a sanitka se šílenou rychlostí vyřítila mně tolik známým směrem.