Nezvratný osud

V nemocnici... už zase

Do nosu mě udeřil nemocniční zápach. Nakrčil jsem nos, ale šel dál až do čekárny, kde už byl zbytek party a další dvě holky. Jedna prsatá blondýna, co seděla v rohu a nezajímala se o nic jiného než o svůj mobil, a druhá v dlouhém zeleném svetru a s leteckými brýlemi, nebo tak mi to aspoň připadalo, na hlavě. Ta seděla mezi námi. Jerry se snažil zaujmout její pozornost, řekl bych, že předtím se bavili, ale ona zírala na Lucase. Přišel jsem blíž.

„Nikol, tohle jsou Michal s Lucasem. Michale, tohle je Nikol," představil nás Jerry.

„Těší mě," natáhl jsem k ní ruku. Malinko ucukla, ale stiskla ji. Nemohl jsem si nevšimnout, jak její pohled pořád klouzal k Lucasovi. Pousmál jsem se.

„Michale, tady jste. Co se mu to proboha stalo?" spustila SJ, sotva si mě všimla. Otočil jsem se na ni.

„No, Lucas říkal něco takového, že snad se mu podařilo spadnout nebo tak něco," pokrčil jsem rameny, „takže jsem ho vzal s sebou, protože jeho motorka nedopadla o nic líp," vysvětlil jsem. „A vůbec, co zase Andy provedla?" nadhodil jsem. SJ se pleskla do čela.

„Ta malá... Měla nějaký problém s nějakým týpkem od ní ze školy, šlo o ni a o Nikol, no a Andy samozřejmě nenapadlo nic lepšího než to jít vyřešit. Ručně," dodala, když si všimla mého nechápavého výrazu. Přikývl jsem. Něco takového se vlastně i dalo čekat.

„A tady jsme proč?"

„Ten hajzl, co se s ním porvala, myslím, že říkala, že se jmenuje Marek, ji na konci majznul, asi větví, zezadu do hlavy. Andy samozřejmě letěla k zemi a měla rozseknutou hlavu." Prudce jsem se nadechnul. SJ zachmuřeně přikývla. „Jo, hned jsme sem jeli. Ondra říkal, že doktor si ji hned bral," objala se pažemi.

„Andy je silná holka, ta to zvládne," zamumlal jsem, ale než abych to říkal SJ, pokoušel jsem se spíš přesvědčit sám sebe. V tu chvíli do čekárny vtrhli Digi s Kamilem.

Andy

Probudila mě tupá bolest v hlavě. Zkusila jsem otevřít oči. Bílé světlo. To jako fakt? Nemocnice? Už zase? Asi si budu muset zařídit slevovou kartu za časté návštěvy. Pohnula jsem hlavou, což opravdu nebyl extra dobrý nápad. Můj zátylek vybouchl v ohňostroji bolesti.

„Sakra," zamumlala jsem. Dveře se jako na zavolanou otevřely.

„Dlouho jste tu nebyla, slečno Biersack," promluvil doktor. S potěšením jsem zaznamenala, že moje jméno vyslovil správně. Prohlédla jsem si ho důkladněji a moje dobrá nálada šla do kopru.

„Zase vy?" zakoulela jsem očima. Doktor přikývnul. „A proč jsem tu tentokrát?"

„Doufal jsem, že mi to povíte vy," sednul si doktor na židli. „Přivezli vás ti samí motorkáři, co minule, a pokud by vás to zajímalo, dneska vás přinesl vysoký brunet, možná černé vlasy, to nevím, s kroužkem v nose." Ondra. „V čekárně jich je asi devět," sdělil mi doktor. Zamračila jsem se. Nějak mi to nevycházelo. Ondra, Sára, Michal, Kamil, Digi, Lucas, Jerry, Danny... To by bylo osm lidí. A tím dalším by mohla být...

Vybavilo se mi, co se to vlastně stalo. Marek, náš souboj, bolest v hlavě, země, černo. Tím posledním bude Nikol. Určitě.

„Zajímá vás hodně, co se stalo?" zeptala jsem se. Doktor přikývnul. Nadechla jsem se. „Takže ve zkratce. Jeden hajzl od nás ze školy chtěl přehnout moji kamarádku, a tak jsem mu jednu vrazila, aby ji nechal. A on mě pak nejspíš vzal něčím po hlavě, to si nepamatuju, ale z čeho jiného by mě tak bolela?" nadhodila jsem. Doktor přikývnul. Umí i nějaký jiný pohyb hlavou?

„Nezpůsobil vám jen tržnou ránu na hlavě. Máte po těle mnoho pohmožděnin a lehkých tržných ran. Máte štěstí, že to není nic vážného, ale budete se muset aspoň týden vyhýbat těžším fyzickým aktivitám. Mám pro vás i omluvenku do školy," zhodnotil doktor můj stav.

„A co motorka? Budu moct jezdit?" vyhrkla jsem.

„Ale vždyť vám ještě nebylo šestnáct," namítnul doktor.

„Brzo bude," odsekla jsem. Doktor si povzdechnul.

„Říkám to nerad, ale ano, budete moct. Ovšem jen v případě, že nebudete padat," dodal. Tomu jsem se zasmála.

„Tak tohle vám můžu slíbit," zasmála jsem se, hned jsem ale zvážněla. „Kdy budu moct jít domů?" vyslovila jsem palčivější otázku. Doktor se zahleděl do papírů ve svých rukách, než odpověděl.

„Do konce týdne vás propustíme. A někdo by s vámi chtěl mluvit. Zvládnete návštěvu?" zeptal se starostlivě. Měla jsem určitou představu, koho má na mysli, a tak jsem přikývla. Doktor odešel. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř se nahrnulo sedm lidí. Se všemi jsem se přivítala. Nikol si sedla na kraj mojí postele, Ondra z druhé strany a oba mě chytili za ruce.

„Kde je Sára?" zeptala jsem se překvapeně. „A Danny?" dodala jsem, jak mě jeho nepřítomnost zarazila víc, než jsem čekala. Slova se ujala Nikol.

„Sára je v čekárně spolu s Alenou. Marek porušil pravidla, a tak čeká na nás, aby ji mohla odvézt na západ," vysvětlila. Zalapala jsem po dechu.

„Ať na to zapomene. Vím, že to byla jedna z mých podmínek, ale nemá to cenu. Jerry," otočila jsem se na blonďáka, „mohl bys jí to prosím dojít říct?" Jerry přikývl a zmizel ve dveřích. Ondra se ke mně naklonil, abych ho slyšela jen já.

„Danny přijet nemohl, kvůli práci, ale mám ti vzkázat, že jsi silná a zvládneš to. A že se večer staví." Chtěl se odtáhnout, ale chytila jsem ho za tričko.

„Jak jako večer? Vždyť už nebudou návštěvy," nechápala jsem. Ondra po mně jen hodil významným pohledem a já pochopila. Nechala jsem látku vyklouznout ze svého sevření.

„Vážně jsi si tím jistá?" vrazila do dveří Sára. Přikývla jsem. Západ byl vskutku nepříjemným místem. Nedokázala jsem si ani představit, co by Marek musel udělat, abych tuhle výhružku splnila.

„No, jak myslíš," prohlásila a zase zmizela.

„Nechceš nám říct, co se ti stalo?" zeptal se mě Lucas. Všimla jsem si, že je v dost ubohém stavu, ale rozhodla jsem se to neřešit. Když bude chtít, sám mi to řekne.

„Tak dobře," sedla jsem si pohodlněji. „Všechno to začalo..." a pustila jsem se do vyprávění.