Nezvratný osud

Rozhovor

„Sáro?" zasyčela jsem, když zabouchla dveře mého pokoje. Položila si prst na rty v jasném znamení, abych byla zticha. Nechápavě jsem se na ni podívala a chtěla se jí zeptat, co tady proboha vyvádí v tuhle dobu, když tady nemá co dělat, ale můj připravený proslov přerušilo klepání na dveře.

„Slečno Biersack? Jste vzhůru?" ozvala se jedna ze sester. Okamžitě mi to došlo. Musela Sáru vidět. Hodila jsem po blondýnce naštvaným pohledem a dostrkala ji do koupelničky, kterou jsem zavřela.

„Slečno Biersack!"

„Jo, už jdu," ozvala jsem se otráveně a sáhla si na vlasy. Ještě mokré, to se mi hodilo.

Otevřela jsem dveře.

„Děje se něco?" zeptala jsem se nevinně a rukou si nápadně prohrábla mokré vlasy. Sestřička se na mě zaraženě podívala.

„Nevešel k vám před chvílí někdo?" zeptala se opatrně. Chvíli jsem se na ni dívala jako na blázna, a pak jsem se rozesmála. Ukázala jsem na svoje vlasy.

„Právě jsem vylezla ze sprchy. Kdo by ke mně asi tak mohl jít?"

„To sice ano, ale..."

„A nebylo to k někomu jinému?" skočila jsem jí do řeči. „Protože tady opravdu nikdo není," otevřela jsem dveře tak, aby viděla, že mám pravdu. Sestřička vykoktala omluvu a rozešla se k dalším dveřím.

Vešla jsem do koupelny. Sára seděla na zemi a hrála si s mojí propiskou. Hned, jak jsem otevřela, chtěla začít mluvit, ale zarazila jsem ji zvednutou dlaní. Pustila jsem kohoutek, aby nás nikdo neslyšel, a posadila se naproti blondýnky.

„Ještě štěstí, že mi ty vlasy schnou tak strašně dlouho," zasmála jsem se, abych odlehčila situaci. Sára se na mě nechápavě podívala.

„Proč jsi jí neřekla pravdu?"

Naklonila jsem hlavu ke straně, na kterou jsem měla sčesané vlasy. Dopadly mi na pravé rameno.

„Mám k tomu důvod?"

„No," Sára si skousla spodní ret, „vlastně jo. Chovala jsem se k tobě fakt hnusně. A ty přitom za nic nemůžeš," přiznala. Šokovalo mě to.

„Sáro, doktor mi vrátil můj deník," začala jsem. Blondýnka zbledla.

„Nejdřív jsem byla fakt naštvaná. Je to moje soukromí." Slovo moje jsem řekla s důrazem. Sára sklopila hlavu.

„Promiň, já vážně nechtěla, ale..."

„Opravdu si to myslíš?" přerušila jsem ji. Nechápavě se na mě podívala. „Ty texty," upřesnila jsem. „Opravdu ti připadají dobré?"

„Co dobré!?" Sára vyskočila na nohy. „Jsou naprosto skvělé! Takovéto texty, nad kterými tě to nutí se do hloubky zamyslet a mají příběh a smysl a nejsou to jenom plané žvásty, za to by ti většina textařů utrhala ruce!" zvyšovala hlas a divoce při tom gestikulovala rukama.

„Sáro," sykla jsem, „ztiš to trochu."

Posadila se zpátky na zem. „Promiň," řekla, ale jen jsem to odmávla rukou.

„Všechno jsem to myslela upřímně. Úplně každé slovo, co jsem napsala. A, Andy, chci se ti omluvit. Strašně moc mě mrzí, jak hnusně jsem se k tobě chovala. Je mi jasné, že jenom tohle nestačí."

„To máš pravdu," přerušila jsem ji, ale hned jsem kývla, aby pokračovala.

„,A taky vím, že ten důvod, proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala, není dostačující, ale prostě mě nehorázně sralo, když jsem viděla, jak se kolem tebe Ondra motá, a ty se o to ani nijak nesnažíš, zatímco já se snažila jak blázen, a ani si mě nevšimnul," sklonila hlavu. Po tvářích jí začaly téct slzy. Nemohla jsem to nechat jen tak. Vážně vypadalo, že ji to všechno moc mrzí. Vlastně jsem se přistihla při tom, že jí začínám věřit.

Popadla jsem toaletní papír a přisedla si k Sáře.

„Na," podala jsem jí ho.

„Ď-ď-díky," vzlykla, utřela si oči a vysmrkala se. Objala jsem ji kolem ramen.

„Ššš, to bude dobrý," uklidňovala jsem ji. Bylo to zvláštní. Třináctka, co uklidňuje devatenáctku? Neobvyklé.

Za malou chviličku se Sára uklidnila natolik, aby jí to nebránilo dát se znova do řeči. Zašátrala rukou v kapse svojí bundy a něco mi vtiskla do ruky. Podívala jsem se, co to je. Moje propiska. Sára popotáhla.

„Říkala jsem ti, teda vlastně psala, že ti ji vrátím," popotáhla. Usmála jsem se. „Já-já se vážně omluvám. Nechtěla jsem, aby se něco stalo a..." spustila znovu.

„Sáro," oslovila jsem ji. Okamžitě zmlkla a vyděšeně se na mě podívala.

„Smažme to, ano? Na všechno zapomeneme, co ty na to? Začneme od začátku?" navrhla jsem. Sáře se po tváři rozlil úlevný úsměv. V jejích očích jsem viděla vděk.

Blondýnka popotáhla, utřela si nos a oči a natáhla ke mně ruku.

„Sára Janoušková, těší mě. Věřím, že budeme dobré kamarádky," usmála se. Překvapila mě, že to vzala doslova. Ruku jsem jí stiskla.

„Andrea Dennisa Deanna Sixx Biersack, pro přátele, a tudíž i pro tebe, Andy. Taky mě těší," zakřenila jsem se jako blázen a obě jsme se rozesmály. Napjatá atmosféra kolem nás se rázem uvolnila.

„Takže," řekla Sára už o poznání klidněji. Zvědavě jsem se na ni podívala a pohledem ji vybídla, aby pokračovala.

„Jak je to mezi tebou a Dannym?" Ta otázka mě zarazila.

„No, já vlastně nevím," řekla jsem popravdě, „asi jsme jen kamarádi," dodala jsem a musela se usmát nad Sářiným očividným zklamáním.

„A já doufala, že se dáte dohromady," posteskla si. „Slušelo by vám to spolu." Na to jsem se rozesmála.

„No tak," šťouchla do mě naoko ublíženě.

„Víš, když jsme tě našli, byl úplně bez sebe. A celou tu dobu, než ses probrala, taky. Dává si to za vinu. Ostatní si toho nevšimli a ty pravděpodobně asi taky ne, ale já a Digi nejsme slepé. Holka, Danny je do tebe blázen," řekla Sára vážně. Přestala jsem se smát a hledala jsem v jejích očích jakoukoli známku toho, že si ze mě dělá legraci. Nic. Jen upřímnost.

„Myslíš to vážně?" zeptala jsem se opatrně. Neopovažovala jsem se doufat. Sára přikývla.

„A taky víme, že ty jsi do něj blázen taky," dodala. Ani jsem jí to nezkoušela vyvracet. Věděla jsem, že má pravdu. Povzdechla jsem si.

„Tak pojď, každou chvíli tady budou," vytáhla mě Sára na nohy a dotáhla mě do pokoje, kde jsme si spolu sedly na postel.

Někdo zaklepal na dveře. Nebylo pochyb. Podle hluku, který měli na svědomí dvojčata a Lucasovo okřikování bylo více než jasné, kdo za nimi je. Sára mi povzbudivě stiskla ruku a šla otevřít.