Nezvratný osud

Elfrída 1/2

„Ale se mi to povedlo, co říkáš," zašklebil se na mě Lucas přes hromadu palačinek politých sirupem. Probodla jsem ho pohledem.

„Nezapomeň, že mám pořád tu fotku," připomněla jsem mu a namazala si další palačinku višňovým džemem. Nikdy jsem nechápala, jak můžou někomu chutnat palačinky polité sirupem, stejně tak jako Lucas nechápal, jak můžu mít ráda palačinky s marmeládou.

„Né, ségra, nikam ji nedávej," udělal na mě Lucas psí oči. Musela jsem si užít, že na něj mám páku, a tak jsem se zatvářila zamyšleně.

„No..." začala jsem. Lucas mi doslova visel na rtech. Málem jsem se rozesmála, ale naštěstí jsem si udržela vážnou tvář.

„Když tady uklidíš tu spoušť, cos tu způsobil, a umyješ nádobí," začala jsem si diktovat podmínky. Lucasův výraz se změnil v naštvaný.

„Vyděračko," zavrčel, ale sebral se a šel uklidit kuchyň. Usmála jsem se. Zase jsem vyhrála.

„Tak si to tady užij," zazpívala jsem a vyběhla po schodech, než mě stihla strefit utěrka, kterou po mně Lucas mrštil.

Jakmile za mnou zaklaply dveře, přestala jsem zadržovat slzy. Nevěděla jsem, proč jsem vlastně brečela. Prostě toho na mě bylo moc a cítila jsem se být na všechno sama.

Sedla jsem si na zem a zavřela oči. Ruce jsem položila na koberec vedle sebe... Koberec? Moje pravá ruka ležela na něčem poněkud jiném.

Otevřela jsem oči a podívala se na onen předmět, ale přes slzy jsem viděla jen tmavý flek na světlém pozadí. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych slzy dostala z očí. Nenáviděla jsem se za to, že tak brečím. Byla jsem neskutečně slabá.

Konečně jsem viděla ostře, a tak jsem se znovu začala věnovat onomu předmětu. Opatrně jsem ho vzala do rukou a prsty přejela po vytlačeném zlatém nápisu na černých deskách. Elfrída. Bylo mi víc než jasné, že to bude mít něco společného s touhle vilou. Ale co?

Jukla jsem na hodinky, do večera času dost. Uvelebila jsem se na zemi, opřená o stěnu, natáhla jsem ruku k rádiu a pustila CD, které tam zrovna bylo. Mým pokojem se rozlehly první tóny a já otevřela záhadný sešit.

13.
- Mám strach. Nevím, co se děje. Mí rodiče mi odmítají cokoliv říct. Ale já vím, že se něco děje. Ale co?

Byl to deník. Zápisky byly obsahově krátké, ale pisatel poměrně roztahoval, takže prvních pár vět zabralo více než půl stránky.

Zápisky byly psané černým inkoustem, často s nedokonalostmi a nedokončenými tahy. Takže buďto měl autor fakt mizerné pero, anebo hodně spěchal. Druhá možnost mi připadala pravděpodobnější.

14.
- Táta se asi zbláznil. Chtěl mi deníky sebrat, ale nedovolil jsem mu to. Hodně jsme se kvůli tomu pohádali. Dlouho do noci se hádali i s mámou. Proč mi pořád nechtějí říct, proč utíkáme?

Z druhého zápisku jsem pochopila, že autorem byl někdo mužského pohlaví. Jestli chlapec, muž středních let nebo nějaký stařeček, těžko říct. I když... vrátila jsem se k textu. Táta se asi zbláznil. Dlouho do noci se hádali i s mámou. Takže půjde o nějakého kluka.

17.
- Mám nepříjemné tušení, že se dneska něco hodně pokazí. Táta včera odešel, prý že už s námi nemůže být. Co to má znamenat?

Zápisky byly chaotické, bez hlavy a paty. Tedy, mezi sebou smysl dávaly, ale jako by jim chyběl nějaký pevný začátek. Skoro jako by byl tohle druhý díl.

Přetočila jsem na první stránku. Chtěl mi deníky sebrat, ale nedovolil jsem mu to. Takže jsem měla pravdu. Byl to několikátý díl.

Potichu jsem se zvedla a otevřela dveře bez sebemenšího zvuku. Výborně. Zavřela jsem úplně stejným způsobem a rozhlédla se. Lucas nikde na obzoru nebyl. Potichu jsem doběhla na konec chodby ke schodům do dalšího patra. Tam už jsem byla v bezpečí. Ještě jedno schodiště a ocitla jsem se na půdě. Vždycky ve mně vyvolávala strach a pocit, jako by mě někdo sledoval.

Rozsvítila jsem baterku, kterou jsem nechala u dveří, když jsem sem šla pro Lucasův dárek, a zamířila k nejméně zaprášené polici, kde ten dárek ležel. A odkud jsem sebrala sešit momentálně ležící na podlaze mého pokoje.

Prohledávala jsem jednotlivé police celého regálu, ale nic. Žádný další deník jsem nenašla. Zklamaně jsem zamířila zpátky, když jsem o něco zakopla. Tiše jsem vyjekla a chvíli jako idiot poskakovala na jedné noze, dokud se okamžitá bolest nezmírnila natolik, abych si na ni mohla zase stoupnout. Nenávistně jsem si změřila tu krabici. Nárazem jsem musela odkopnout jedno víko, protože byla napůl otevřená. Už jsem chtěla odejít, ale něco uvnitř mě zaujalo. Klekla jsem si ke krabici a otevřela ji úplně. Byla v ní nějaká látka, spousta na první pohled neurčitých věcí a na vrchu ležely dvě fotografie. Vzala jsem je do rukou a sfoukla z nich prach, až jsem se rozkašlala.

Na jedné z fotografií byl zachycený tmavovlasý kluk, asi čtrnáctiletý, se stejně tmavovlasou paní, nejspíš jeho matkou, a světlovlasým mužem, pravděpodobně otcem. Vypadali šťastně. Podívala jsem se na druhý snímek. Byl na něj ten samý chlapec a jeho matka, otec chyběl. Byl pořízený později, tomu klukovi bych tipla tak Lucasův věk. Už nevypadali tak šťastní. V očích se jim zrcadlil strach a únava. Oblečení byli ve starých hadrech, co držely pohromadě snad jen silou vůle.

Snímky ale nebyly to, co mě zaujalo. Vrátila jsem je zpátky a zatáhla za roh černého sešitu, který zpod toho všeho vyčuhoval. Pohladila jsem deník, ve kterém byl zavřený další, po deskách. Otevřela jsem ho. Bylo to ono, poznala jsem to písmo. Vrátila jsem sešity zpátky do krabice a vzala ji s sebou do svého pokoje celou. Tohle bude zkoumání na delší dobu.