Nezvratný osud

Piknik a osobní koncert

Docela mě mrzelo, že už byl prosinec, ale pořád bylo podzimní počasí. Sluníčko pořád svítilo, ačkoli už tolik nehřálo, ale teplo bylo. No, teplo, asi tak na svetr, ale bundu rozhodně ne.

Seděla jsem na parapetu svého otevřeného okna, v černých roztrhaných džínách, černém topu a tmavě šedém svetříku. Z pokoje se linulo tiché Tears Don't Fall od BFMV a já momentálně neměla nic lepšího na práci, jak byla neděle. Nikol seděla někde v kavárně se strejdou Nikkim Sixxem, Sára v práci, Danny měl prý směnu navíc, Lucas byl taky pro změnu v pizzerii, a Michal a Jerry spolu jeli na nějakou akci, nevěděla jsem pořádně, o co šlo. A Digi s Kamilem? Nechtěla jsem být za křena. Takže jsem skončila v okně sama pouze se svými myšlenkami.

Ve chvíli, kdy se ozval zvonek a vytrhnul mě tak z přemýšlení, jsem sebou trhla a málem vypadla ven.

„Kdo to zase..." zavrčela jsem, vtáhla dovnitř nohy, které mi doteď visely z okna dolů, a sešla do přízemí, jen abych zjistila, a můžete mi věřit, že nijak extra nadšená jsem z toho nebyla, že za dveřmi stojí Ondra s kytarou na zádech.

„Ahoj, jdeš dál?" pozvala jsem ho znuděně a ustoupila ode dveří.

„Moc dlouho se nezdržím," řekl Ondra, když jsem za ním zavřela dveře. „Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla jít ven?" dodal. Nechápavě jsem se na něj podívala. Od našeho posledního rozhovoru, ze kterého jsem byla dost vynervovaná, jsme spolu sami nikde a nikdy nebyli. I tak jsem ale pokrčila rameny.

„A kdy?" nadzvedla jsem obočí. Ondra si založil ruce na hrudníku a opřel se ramenem o dveře.

„Co třeba hned?" Malinko mě to překvapilo. I když to bylo asi slabé slovo.

„Nemáš náhodou v plánu něco jiného?" pokynula jsem hlavou k jeho kytaře. Ondra se ušklíbnul.

„Vracím se z koncertu, co měla ZUŠka v nemocnici, pro děti. Ale vlastně máš pravdu. Jdu tě vytáhnout ven," vysvětlil a hodil po mně pohledem typu z toho se nevykroutíš. Mykla jsem rameny.

„Tak já jsem za chvíli tady," řekla jsem jenom, co by se asi tak mohlo pokazit, otočila se na patě a vyběhla do svého pokoje. Zavřela jsem okno, vypla rádio a můj pohled padnul na klíčky od mé motorky. Vážně ráda bych si je vzala s sebou, ale řidičák jsem ještě neměla. Škoda.

Chtěla jsem si ještě vyměnit svetřík za koženou bundu, ale to jsem pak zavrhla. Ondra na sobě měl taky jenom modré roztrhané džíny a modrou košili s bílými puntíky, žádnou kůži. Jednou snad můžeme vypadat jako normální lidi, no ne?

„Tak, můžeme," oznámila jsem, když jsem došla zpátky do chodby. Mobil jsem si dala do kapsy od kalhot, nazula si glády, ne, nemohla jsem si je odpustit, a na oči si posadila svoje neodmyslitelné sluneční brýle. Vyšli jsme z domu, zamkla jsem a klíče hodila taktéž do kapsy, a zamířili jsme před bránu, kde stála Ondrova motorka. Zmiňovaný si sundal z ramene pouzdro s kytarou a podal mi ho.

„Budeš tak hodná?" požádal mě. Nic jsem na to neřekla, ale kytaru si hodila na záda a nasedla za Ondru, ruce spojené na jeho břiše, abych nespadla.

„Pořádně se drž," pohladil mě po rukách, které jsem okamžitě rozpojila, neuniknul mi žertovný tón jeho hlasu.

„Tak už jeď"" povzdechla jsem si a opřela hlavu v helmě o jeho rameno.

Při jízdě na motorce jsem si vždycky připadala volná. Dnes jsem se cítila spíš nesvá, tak jako pokaždé v Ondrově přítomnosti od toho rozhovoru.

Nevšimla jsem si, že jsme zastavili, dokud se na mě neotočila Ondrova hlava a s pobaveným úšklebkem mi sdělila, že už jsme na místě. Okamžitě jsem seskočila na zem. Ondra se jen smál. Rozhlédla jsem se kolem sebe.