Nezvratný osud

Halloweenský ples

Andy

Zaslechla jsem z kuchyně hlasy.

„Tak, kdepak ji máme?" Ondra.

„Nahoře, nejspíš pod postelí." Lucas.

Zanadávala jsem a vykutálela se ven. Jak mohl Lucas sakra vědět, kde se schovávám?

„Jdu ji najít," řekl Ondra a já ztuhla. Musím zmizet.

Můj pohled padnul na vestavěnou skříň. Popadla jsem mobil, vypnula zvuk a zaplula dovnitř.

Někdo zaklepal na dveře a Ondra vešel dovnitř. Jak to vím? Koukala jsem klíčovou dírkou.

Ondrův pohled se stočil mým směrem, ale jen jsem zadržela dech a pomal se odtáhla, vědoma si toho, že rychlým pohybem bych mohla upoutat jeho pozornost.

Nevím, co se dělo dál, ale pravděpodobně se díval pod postel, za postel, z okna, pod a za stůl a kdo ví, kam ještě. Nakonec opravdu zaklepal na dveře skříně.

„No tak, Andy, já vím, že jsi tam a bavíš se na můj účet, ale dochází nám čas," sdělil mi naoko vážně a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Ondra si povzdechnul.

„Andy, kdepak jsi?" začal, jako bych byla malá.

„V Narnii!" vypískla jsem a okamžitě si dala ruce přes pusu. Teď sem vleze. A opravdu. Ondra otevřel dveře skříně, vlezl dovnitř a zase za sebou zavřel. Usmívali jsme se jako blázni, když ke mně zamířil a opřel se dlaněmi o záda skříně, každou ruku z jedné mojí strany, takže jsem neměla kam utéct.

„Našel jsem tě," usmál se, jako kdyby mi to nedocházelo. Pravděpodobně jsem zrudla. Ondra svěsil ruce a rozhlédnul se po mé skříni. Díky bohu za to, že je tak velká.

„Co si vezmeš na sebe?" zeptal se, zatímco mě vytáhnul ven a teď se prohraboval mými věcmi.

„Nic. Nikam nejdu," odpověděla jsem a se založenýma rukama si sedla na postel.

„No tak, vždyť by to byla škoda," začal mírným, vemlouvavým hlasem.

Po asi půl hodině se Ondrovi podařilo mě přemluvit, takže teď jsem seděla v černých korzetových šatech s bíle zdobeným živůtkem a bílou mašlí kolem pasu za Ondrou na motorce. To on mě donutil na ni sednout. Byla jsem si více než jistá, že až dojedeme k sokolovně, kde se Halloweenský ples měl konat, budu vypadat, jako bych jela několik kilometrů autem s hlavou vystrčenou ven z okýnka.

„Můžeme?" otočil se na mě dozadu Ondra. Nevesele jsem přikývla a chytila se ho pevně kolem pasu. Jet na motorce v šatech je možná ještě horší než všechno to předtím. Na místě jsme byli za pár minut. Naštěstí jsem vypadala pořád jako člověk, a tak jsem za Ondrova doprovodu vešla dovnitř. Všude se to hemžilo lidmi, hudba, která se pomalu ani nedala poslouchat, vyřvávala naplno.

„Kde jsou ostatní?" zakřičela jsem, aby mě Ondra slyšel. Ten jen zavrtěl hlavou, pravděpodobně mi nerozuměl, a vytáhnul mě ven na verandu patřící k sokolovně.

„A ostatní?" zopakovala jsem svou otázku.

„Kamil s Digi už tady někde jsou a Lucas s Nikol by se měli objevit každou chvíli," vysvětlil. Michal a Jerry byli pořád pryč, ale nešlo mi do hlavy, proč se nezmínil o Dannym a Sáře. Když jsem se na to zeptala, Ondra jen nevesele zavrtěl hlavou. „Myslím, že by ti to měli vysvětlil spíš oni," řekl jenom. Bylo mi jasné, že to Ondra ví. Ale taky jsem věděla, že mi nic neřekne, a že z něj, pokud sám nebude chtít, nic nevytáhnu.

„Nejdeme dovnitř?" navrhnul Ondra. Přikývla jsem, byla mi trochu zima. V sále mě Ondra postavil do rohu a poprosil mě, abych nikam neodcházela, že je hned zpátky. Ani ne minutku jsem pozorovala tančící páry, když mi někdo přikryl oči.

„Ondro, nech toho," rozesmála jsem se a dotyčný si mě k sobě otočil.

„Andreo Denniso Deanno Biersack, věnuješ mi jeden tanec?" zeptal se s vážným výrazem, ale koutky mu cukaly.

„Klidně i víc," usmála jsem se a vložila svou dlaň do té jeho. Ondra mě dovedl na parket, obratně se přitom vyhýbal párům odcházejícím pryč, zrovna totiž skončila písnička, a zašeptal mi do ucha: „Tahle je pro tebe." Nechápala jsem, co tím myslí, ale jakmile se rozezněly první tóny písničky Saviour od Black Veil Brides, pochopila jsem. Ondra mi omotal ruce kolem pasu, já jemu okolo krku, a začali jsme se pohupovat do rytmu jedné z mých milovaných písní. Nevnímala jsem, že si mě k sobě Ondra přitáhnul co nejblíž to šlo, ani to, že se začal pomalu sklánět. Vnímala jsem jenom pohled jeho úžasných očí, jak se vpíjel pohledem do těch mých...

...a potom jsem ucítila jeho rty na svých. Zavřela jsem oči a spolupracovala. Ačkoli jedna moje část mi říkala, že je to špatně, že chodím s Dannym, nemělo to na mě žádný vliv. Ta druhá moje část, o notný kus větší, ji okázale ignorovala. A já si užívala objetí naprosto úžasného člověka.

Byla jsem to já, kdo se odtrhnul jako první. Zhluboka jsem dýchala, nemohla jsem popadnout dech. Ale stálo to za to.

S Ondrou jsme se na sebe ve stejnou chvíli usmáli a já si byla jistá, že toho, co právě udělal, nelituje. A ani já nelitovala.

Až do chvíle, kdy mě někdo popadnul za ramena a odstrčil mě s takovou razancí, že jsem se ocitla na zemi.