Nezvratný osud

Krev a dárek

Ráno mě probudila bolest v levém zápěstí. Neochotně jsem se otočila a zabořila tvář do polštáře. Zaúpěla jsem, když se mojí rukou rozšířila bolest. Nakonec jsem se přece jen rozhodla otevřít oči a zvedla před ně svou ruku.

Okamžitě jsem vyletěla do sedu. Z toho náhlého pohybu se mi zatočila hlava a spadla jsem zpátky. To už jsem se ale zase hrabala na nohy a zamířila rovnou do koupelny. Postavila jsem se před umyvadlo, otevřela skříňku se zrcadlem nad ní a vytáhla nůžky a obvaz. Všechno jsem si to nachystala tak, abych to měla po ruce, a zaměřila se na své zápěstí.

Obvaz byl celý nasáklý krví. Zlehka jsem po něm přejela prsty, i ten letmý dotek vyvolal bolest, a zjistila jsem, že ta krev je mokrá. Takže ta rána bude docela čerstvá. I když...

Špatná srážlivost krve, zazněla mi v hlavě doktorova slova. Cítila jsem, jak blednu. Do háje. Kdo ví, kolik jsem jí ztratila.

Zlehka jsem zastrčila jednu čepel nůžek pod obvaz na vnější straně zápěstí a střihla jsem. Jednou, dvakrát, třikrát. Obvaz se nahoře odchlípl, ale dole zůstal přilepený. Zatracená krev. Opatrně jsem ho odtrhla. Skousla jsem si ret, abych nevykřikla bolestí. Ucítila jsem v puse její pachuť. Neubránila jsem se tichému syknutí, když se obvaz odlepil a skončil v umyvadle. Tenký pramínek krve vytékající z obvazu pomalu stékal po keramickém povrchu a rozšiřoval se o kapky padající z mého zápěstí. Kouskem nového obvazu jsem vysušila ránu, neubránila jsem se několika bolestným syknutím, jen abych viděla, že rány se znovu otevřely. Povzdechla jsem si. Musím to krvácení zastavit.

Znovu jsem prohrabala lékárničku a našla obyčejný igelitový pytlík. Omotala jsem zápěstí dvěma vrstvami obvazu, potom k ruce přiložila pytlík a dalších několik vrstev. Nakonec jsem přes to všechno ještě převázala oranžový šátek. Kdyby se někdo vyptával, proč ho mám, bude mnohem jednodušší si vymyslet nějakou krycí historku, než kdybych musela zamluvit obvaz.

Když jsem byla se svou prací spokojená, všechno jsem uklidila a vrátila se do pokoje pro oblečení, protože moje tričko na spaní se s krvavým obvazem důvěrně seznámilo.

Otevřela jsem skříň a vytáhla černé roztrhané džíny a bílé tílko. Otočila jsem se zpátky do pokoje a můj zrak padl na červený flek na prostěradle. Moje nálada se přiblížila k bodu mrazu. Jestli je to od mojí ruky, jakože asi ano, protože od čeho jiného asi tak, budu mít možná špinavou i matraci.

Několika rychlými kroky jsem překonala vzdálenost dělící mě od postele a dvěma rychlými pohyby z ní shodila polštář a peřinu.

Strhla jsem prostěradlo a moje obava se potvrdila.

„No do..." zanadávala jsem nahlas a mrštila látkou v rukách přes celou místnost.

„Jak to mám proboha dostat dolů?" zeptala jsem se do ticha. Nikdo mi neodpověděl. Kupodivu. Nešťastně jsem došla do koupelny pro ručník, namočila ho a minimálně půl hodiny skvrnu drhla.

Nakonec, když jsem byla s výsledkem jakž takž spokojená, poslala jsem ho za prostěradlem.

***

Seběhla jsem o patro níž do kuchyně, kde už seděli Robert s Lucasem.

„Vyspinkaná?" zeptal se se smíchem bratr, když jsem si přisedla ke stolu, a významně se podíval na nástěnné hodiny. Následovala jsem jeho pohled. Půl jedenácté.

„Byla jsem holt unavená," pokrčila jsem rameny a doufala, že mi na to oba skočí. Jak se zdálo, povedlo se. Opravdu jsem neměla v plánu jim vykládat, že jsem si musela převazovat ruku a čistit matraci.

„No nic, já už budu muset jít. Stavím se tak za týden, tak ať to tu nějak vypadá," prohlásil strejda s úsměvem.

„Neboj, bude to tu jako ze škatulky," odpověděla jsem s úsměvem a usrkla skoro vařící horkou čokoládu, kterou přede mě postavil bratr. Vyprovodil Roberta ven a za chviličku byl zpátky. Posadil se naproti mně a zadíval se na mou ruku, tu s oranžovým šátkem. Tázavě povytáhl obočí. Zasmála jsem se.

„Neboj, nic mi není, jen jsem se ráno praštila o skříň, a takhle to bolí míň," řekla jsem další smyšlenou historku na vysvětlenou.

„Je ti jasné, že ti to moc nepomůže, že jo?" zeptal se vážně, ale koutky mu cukaly.

„A je tobě jasné, že psychika si to myslí?"

Lucas se rozesmál. „Jo, to máš pravdu." Usmála jsem se taky. Lucas byl naprosto úžasný. Ačkoli byl o čtyři, teda teď v podstatě o pět let starší, dneska mu je totiž osmnáct, nikdy jsme mezi sebou neměli výrazné spory, vycházeli jsme spolu jako nejlepší kamarádi a vždycky jsme spolu mluvili na rovinu.

Lucas se na mě přes stůl usmál.

„Parta dneska pořádá slet, prosili mě, jestli bych tě náhodou neukecal, abys šla s námi," nadhodil. To je pro ně typické. Rozhodnou se pro slet a nechají Lucase, aby mě tam zkusil dostat. Byla jsem jenom na jednom sletu. Kluci se opili, holky odjely domů a já tam s nimi musela zůstat, protože jsem tam jela s bratrem. Kluci pak vylezli na jeden ze stromů, a protože se báli zpátky dolů, musela jsem vylézt za nimi a pomoct jim. Když jsem na zem tahala posledního, spadla jsem a zlomila si nohu. V tu ránu jako by z kluků všechen alkohol vyprchal a já se stěhovala do nemocnice. Sice se to stalo už před nějakou dobou, ale od té doby jsem slety odmítala.

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se. Slet mi připomněl, že bych měla bráchovi popřát.

„Počkej tady, hned jsem zpátky," vyběhla jsem po schodech na půdu a ignorovala Lucasovo volání.

Na půdě jsem rozsvítila baterku a zamířila přímo k jedné z mnoha polic, na které pod látkou ležela krabice s novým notebookem. Rodiče mi řekli, kam dali dárek pro Lucase. Vlastní notebook totiž neměl ani jeden z nás.

Vytáhla jsem krabici a něco spadlo na zem. Chtěla jsem to tak nechat, půda mě vždycky svým způsobem tak nějak děsila, ale zaujal mě zlatavý nápis na deskách onoho sešitu. Zvedla jsem jo. Elfrída. Nerozmýšlela jsem se a vzala ho s sebou dolů. V rychlosti jsem sešit hodila do pokoje a seběhla zpátky do kuchyně za bratrem.

„Všechno nejlepší!" vykřikla jsem a Lucas leknutím nadskočil, což mě rozesmálo. Položila jsem krabici před něj na stůl.

„Maličkost ode mě a rodičů." Lucas se na mě podíval.

„Děkuju," řekl potichu. Věděla jsem, jak se teď cítí. Dárek od sestry a mrtvých rodičů. Taky by mě to rozsekalo.

„Ale na slet nejdu," zasmála jsem se, abych uvolnila atmosféru. Lucas se pousmál. „S tím jsem počítal." Poklepal klouby prstů na krabici ležící před ním.

„Jdeme ho vyzkoušet?"