Nezvratný osud

Hrůzný nález

Danny

Dvě hodiny. Dvě hodiny jsem s SJ projížděl východní část města. A nic. Co půl hodiny jsme se všichni obvolávali. Pokaždé jsem doufal, že někdo řekne, že ji našli. Nikdy nic. Pomalu jsem doufat přestával.

„Volali Kamil s Digi," přišla mi oznámit SJ. Podíval jsem se na ni a doufal. Její výraz mi odpověděl dřív než zavrtění hlavou. Zadíval jsem se do země. To snad nemůže být pravda. Proč ji ještě nikdo nenašel?

„A nemohla se třeba vrátit domů?" navrhl jsem zoufale. SJ znovu zavrtěla hlavou a přisedla si vedle mě na kámen.

„Když volal Michal, říkal, že Lucase už to napadlo, takže tam jel. Když se k Michalovi vrátil, vypadal prý ještě hůř než předtím. Tím chci říct, že se nevrátila." Moje veškerá naděje tímto pohasla. Svěsil jsem ramena.

„No tak, my ji najdeme," konejšila mě. Musel jsem SJ přičíst k dobru, že překonala nevraživost, která mezi ní a Andy panovala, a vrhla se do pátrání po hlavě.

„Kolik máme času?" zeptal jsem se. Obloha už tmavla.

SJ se podívala na mobil. „Je půl desáté."

„Takže máme půl hodiny," odtušil jsem to, co bylo jasné.

SJ si rozpustila culík, prohrábla si blonďaté vlasy a začala si je znovu stahovat, když ztuhla. Překvapeně jsem se na ni podíval.

„SJ?" zeptal jsem se opatrně a zároveň zvědavě.

„Na kterém hřbitově že to jsou?" Svítilo jí v očích. Nedocházelo mi, na co se ptala. Nechápavě jsem pozvedl obočí.

„Na kterém hřbitově jsou pohřbení pan a paní Biersack?" poupravila svůj dotaz. Začalo mi to dávat smysl. Sáhl jsem po mobilu a vytočil Lucasovo číslo.

Ta chvíle, než přijal hovor, se zdála nekonečná.

„Prosím?" ozval se Lucův hlas.

„Na kterém hřbitově máte rodiče?" vybalil jsem na něj bez pozdravu. Lucasovi to všechno hned došlo.

„Ne, to je kravina. Andy nikdy na hřbitov nešla. Nikdy," zdůraznil.

„Lucu, je to naše poslední naděje," upozornil jsem ho. Slyšel jsem, že si na druhé straně povzdechl.

„Hřbitov u krkavce, což je..."

„Ve východní části, hned tam jedeme. Díky," vyhrkl jsem a okamžitě zavěsil.

„Tak?" zeptala se SJ.

„Jsi geniální! Jedeme ke krkavci," obeznámil jsem ji s naší cestou.

U krkavce jsme říkali hřbitovu a parku, který se nacházel hned vedle. Do parku moc lidí nechodilo, asi kvůli tomu hřbitovu, a proto to bylo ideální místo na naše srazy. A proč u krkavce? To bylo jednoduché. Na sloupech hřbitovní brány byly sochy dvou krkavců.

S SJ nám trvalo jen pár minut, než jsme na ono místo dojeli.

Seskočili jsme z motorek, nechali je opřené o zeď a vešli jsme dovnitř.

„Levou nebo pravou?" zeptal jsem se a otočil se na SJ. Byla bledá.

„Levou," pípla. Přikývl jsem a vydal se na pravou polovinu. Ani já, ani SJ jsme nevěděli, kde přesně hrob rodiny Biersack leží. Jediný, kdo tady s Lucasem byl, byl Michal. Měl jsem se na to Lucase zeptat.

Moje myšlenky prořízl hlasitý výkřik.

Poznal jsem hlas SJ.

„SJ! SJ!" volal jsem a vyběhl směrem, kterým jsem onen výkřik slyšel.

„Danny! Tady!" Do vzduchu vystřelila ruka, kterou jsem viděl jen díky bílému rukávu. To, že SJ na sobě měla tmavou bundu, jsem teď neřešil. Doběhl jsem k hrobu pana a paní Biersack a to, co jsem za ním uviděl, mě vyděsilo.

SJ klečela jen v tričku u Andy. Mladší dívka ležela na trávě, havraní vlasy rozhozené kolem hlavy jako svatozář, některé prameny jí ležely přes obličej. Byla bílá. Mnohem bledší než obvykle. Na zemi vedle ní ležel otevřený sešit a propiska. Nohy měla pokrčené, jako kdyby seděla, spadla a nestihla je narovnat. Co mě ale zaráželo, byly její ruce. V jedné svírala mobil. Byl špinavý. Skoro jako...

Podíval jsem se na druhou ruku. SJ ji svírala za zápěstí a mezi prsty jí protékala krev.

„Do prdele," zanadával jsem. Přiložil jsem Andy ke krkavici dva prsty. Pulz jsem nahmatal, ale byl slabý.

„Musí do nemocnice," rozhodl jsem a začal dívku sbírat ze země.

Jak jsem klečel, nadzvedl jsem ji, opřel o svou nohu a zabalil ji do SJiny bundy, kterou přes ni předtím jenom přehodila.

Zvedl jsem bezvládnou Andy do náruče a všiml si, že má namodralé rty.

„Kurva," vypadlo ze mě. SJ, která pořád tiskla Andyino zápěstí, se na mě nechápavě podívala.

„Je podchlazená. Musí do nemocnice," zopakoval jsem SJ.

Vyšli jsme ze hřbitova a zastavili se v parku, kde jsem Andy položil na lavičku.

„Dojdi pro motorky," poprosil jsem SJ. Ta pustila Andyino zápěstí a odběhla. A já si ho tak mohl konečně prohlédnout. Bylo pořezané. Příčně. Spojil jsem si to s mobilem od krve, který jsem strčil Andy do kapsy. Napadla mě jen jedna věc. Že se pořezala sama. Nejspíš žiletkou, kterou měla v mobilu.

SJ přiběhla s mojí motorkou a hned zmizela pro svou. Otevřel jsem úložný prostor a vytáhl obvaz, kterým jsem Andy ovázal zápěstí. Sundal jsem si bundu a zabalil Andy do další vrstvy. Byla tak strašně studená...

Koutkem oka jsem zaregistroval, že SJ si dávala něco do svého úložného prostoru. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost.

„Kam?" zeptal jsem se jednoduše, když jsem měl hotovo a nasedl na motorku, Andy před sebou. Možná jsem věděl, kudy do nemocnice, ale nebyl jsem s to si tu cestu vybavit.

„Jeď za mnou," houkla SJ a pomalu se rozjela.

Nechtěl jsem si to připustit, ale bál jsem se. Strašně moc jsem se o Andy bál. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Prakticky jsem nemohl zabránit tomu, co si udělala, ale i tak jsem si to dával za vinu.

Moc dlouho jsme nejeli, ale i tak mi to připadalo jako celá věčnost. Před námi se konečně začala objevovat bílá nemocniční budova ve středové části města.