Nezvratný osud

Příprava

Lucas

Vedle hlavy se mi rozdrnčel budík. Při pokusu vypnout ho jsem ho samozřejmě shodil na zem. Natáhl jsem se po něm, aniž bych vylezl z postele, a docílil jen toho, že jsem ho odstrčil o kus dál. Nepříjemný zvuk mě nakonec přeci jen donutil z vyhřáté postele vylézt. A tak onen nepříjemný zvuk konečně utichl.

Zvedl jsem budík a položil ho zpátky na noční stolek. Bylo půl sedmé. Měl jsem dvě a půl hodiny do návštěv v nemocnici. Doufal jsem, že nás za Andy dneska pustí. Včera s tím měli strašný problém, prý že to nešlo. Takže jsme naštvaně seděli v čekárně, odkud nás do hodiny stejně vyhodili, a tak jsme jeli do hospody. Kluci a SJ si dali po jednom pivu, já a Digi džus, ještě nám nebylo osmnáct. Pak jsme to rozpustili. Doufal jsem, že dneska pochodíme líp.

Zavřel jsem se v koupelně a dopřál si osvěžující sprchu. Už jsem to potřeboval. S čistou hlavou jsem se šel nasnídat a potom si pustil televizi. Zase TV REBEL. A zase tam hráli tu písničku Knives and Pens. Podle toho, co říkala moderátorka, se z ní stal hit.

Z přemýšlení mě vytrhl zvonek. Vypnul jsem televizi a vystrčil hlavu z okna.

„Jedeme?" křiknul Jerry. Celá parta byla nastoupená před domem. Musel jsem se tomu pousmát. Vyběhl jsem ven, zamknul barák a vzal si motorku.

„A já si myslel, že jedeme pro tvoji ségru," uchechtnul se Michal. Zamračil jsem se.

„No, a ne snad?" Způsobilo to hromadný výbuch smíchu. Danny se ke mně naklonil a zašeptal tak, aby to nikdo neslyšel: „Chápeš, jako že my jsme tady nastoupení, zatím co ty se válíš doma." Pokývl jsem, jako že jsem pochopil.

„SJ, veď nás!" zavelel Danny a všichni jsme se rozjeli do nemocnice.

Sestřička nás uvítala úsměvem. Za ty čtyři dny si nás už zapamatovala. Na místě jsme byli půl hodiny před návštěvami, a proto jsme se snažili nějak se zabavit v čekárně. Nakonec Ondra odněkud vytáhl karty.

Sára

Kluci hráli karty a Kamil s Digi věnovali pozornost jenom sobě navzájem.

„Kdybyste mě hledali, jdu si odskočit," oznámila jsem, ale měla jsem pocit, že mě nikdo nevnímal. No co. Rozešla jsem se směrem k záchodům a jakmile jsem zmizela partě z dohledu, rozběhla jsem se směrem k pokoji 666. Byla jsem strašně nervózní. Bála jsem se, že se mnou Andy vyrazí dveře nebo že se zase pohádáme, což by bylo ještě horší. Stála jsem před těmi dveřmi a mnula si ruce. Nechtělo se mi klepat.

Osud to nakonec vyřešil za mě.

Otevřely se dveře na konci chodby. Neměla jsem tady v tomhle čase co dělat, a kdybych se chtěla vrátit, musela bych projít kolem těch dveří. Zhluboka jsem se nadechla a potichu jsem zaklepala. Nic. Z otevřených dveří vyšla nějaká sestřička. Ztuhla jsem. Štěstí však stálo na mojí straně. Vrátila se zpátky, ale dveře nezavřela. Zaklepala jsem znovu, tentokrát hlasitěji. Modlila jsem se, aby Andy otevřela. Pořád nic. Sestřička zase vycházela ze dveří. Zkusila jsem to naposledy.

Sotva se klouby mých prstů dotkly dřeva, dveře se otevřely. Už není cesty zpět. Vpadla jsem do pokoje překvapené Andy a zabouchla dveře. Snad si mě ta sestřička nevšimla. A pokud jo... Budu mít problém. Nejen já, ale i Andy.

Andy

Ráno jsem se probudila až překvapivě svěží. Nemohla jsem se dočkat, až půjdu domů. Tak strašně jsem se těšila, že jsem nemohla dospat. Už jsem byla odpojená od všech přístrojů, takže jsem se mohla po svém pokoji pohybovat neomezeně, což bylo super. A ještě lepší bylo, že každý pokoj měl svou malinkou koupelnu.

Seskočila jsem z nemocničního lůžka, na kterém jsem až dosud ležela, a položila na něj sportovní tašku, kterou mi sem, podle doktorových slov, donesl můj úžasný bráška hned den po tom, co mě sem dovezli. Prý pro všechny případy.

Bylo tam opravdu všechno. Džíny, kožené kalhoty, šortky, tílko, košile, triko. Všechno v černé barvě. Tedy až na tu košili, ta byla černobíle károvaná. Byla taková hrubší, možná by se dalo říct něco na způsob mikiny. A samozřejmě spodní prádlo a ponožky, za což jsem mu byla vpravdě vděčná.

Vytáhla jsem potrhané džíny, tílko a košili a zaplula s tím do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, oblékla se do civilního oblečení a byla ráda, že jsem se konečně mohla zbavit toho kusu hadru, ve kterém jsem tady musela trávit svůj čas.

Vrátila jsem se do pokoje a z tašky vyhrabala hřeben a taštičku s líčením (díky, Lucasi). Rozčesat vlasy mi sice dalo práci, protože je mám až po pas a několik dní, přesněji čtyři, protože jsem se sem dostala sedmnáctého, probudila se dvacátého a dneska mě pouštěli, jsem je nečesala. S lítostí jsem se podívala na černé chuchvalce vlasů, které jsem sundala z hřebene a vyhazovala je do koše. Potom si udělala jen lehký make-up, tenké linky a řasy jsem lehce projela řasenkou. I tak je mám dost dlouhé.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje a jukla na displej mobilu. Půl osmé. Návštěvy byly od devíti. Musela jsem se nějak zabavit.

Nakonec jsem se rozhodla, že je třeba můj mobil a žiletku zbavit krve. Vrátila jsem se do koupelny a našla vlhčené ubrousky. Otevřela jsem kryt mobilu a opatrně jsem ho vyčistila. Totéž s žiletkou. V mobilu jsem ji nosila několik let, od doby, co mi ji dala moje poslední kamarádka. Použila jsem ji jen párkrát. Tehdy jsme se se Sárou dost hnusně pohádaly. Potřebovala jsem ze sebe nějak vyventilovat to, že mi nevěří a obviňuje mě z toho, že si kradu Ondru sama pro sebe. Jo, byly to naivní časy. Potom několikrát v onom týdnu, kdy jsem se srovnávala se ztrátou rodičů. Před čtyřmi dny jsem ji použila znova. Připomínal mi to obvaz na zápěstí. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem si na sebe vzala košili. Měla dlouhý rukáv. Původně jsem si chtěla vzít mou oblíbenou koženou bundu, ale poté, co jsem viděla, jak ji moje krev zřídila, budu ráda, když se mi podaří ji vyčistit.

Dočistila jsem žiletku a schovala ji zpátky do mobilu. Hodina do návštěv.

Sedla jsem si na postel a znovu si přečetla Sářin vzkaz. A definitivně jsem se rozhodla, že jí tu šanci dám.

Ze psaní mě vytrhlo zaklepání na dveře. Takové... opatrné. Vzala jsem d ruky mobil a podívala se na čas. Návštěvy začínají až za půl hodiny, tak co...?

Klepání se ozvalo znova. Odložila jsem deník s texty, seskočila z postele a přešla ke dveřím. Kliku jsem stiskla ve chvíli, kdy se rozezněla třetí série klepání. Otevřela jsem dveře a do mého pokoje vpadla majitelka blonďatých vlasů.