Nezvratný osud

Neodcházej!

„On určitě nepřežije," vzlykla Nikol a slzy jí začaly nekontrolovatelně téct po tvářích.

„Pojď," vzala jsem ji za ruku a dotáhla zpátky do Ondrova pokoje. Cítila jsem se hrozně. Můj bratr umíral. Ale Nikol byla na dně. Musela jsem být ta silná. Alespoň teď.

V pokoji už byli Jerry s Michalem i Digi s Kamilem, jak si dali mezi sebou vědět. Dvojčata seděla na postelích a něco tiše řešila, Michal nervózně pochodoval sem a tam po místnosti. Sotva jsme vešli, Michal nás obě objal.

„Holky, je to moje vina. Celou dobu mi říkal, že vás strejda," kývnul na mě, „dělá něco nezákonného, že má prsty v drogách, že ho musí zastavit. Kdybych to nebral na lehkou váhu, kdybych mu to rozmluvil nebo byl aspoň s ním," roztřeseně se nadechnul, „nemuselo by se nic z toho stát."

„Můžeme za to všichni. Je to můj bratr, měla jsem poznat, že se něco děje," oči se mi zalily slzami a já padla Michalovi kolem krku. Oba jsme cítili vinu. Ondra si odkašlal a já se od Michala s omluvným úsměvem odtáhla. Přešla jsem k posteli a sedla si na ni k Ondrovi, na té druhé seděla zničená Nikol v Jerryho objetí, vedle nich Kamil držel Digi.

„Mám strach. Než nás vyhodili, doktor ječel, že chce defibrilátor," zamumlala jsem Ondrovi do ramene. Ztuhnul. Ozvala se rána. Zvedla jsem pohled, abych zjistila, že to byl Michal, jak ztěžka dosednul na zem.

„Tak to je v háji," shrnul všechny moje myšlenky do jedné věty Jerry.

„Nic se mu nestane. Bude v pořádku," opakovala Nikol pořád dokola. Zdálo se, že na tom byla z nás všech nejhůř. Dveře se otevřely a dovnitř vpadli Danny se Sárou.

„Víte už něco?" zeptala se Sára, ani nepozdravila, a otočila se na Michala. Oba nově příchozí mě a Ondru ignorovali.

„Jen to, že když vyhodili holky, tak ho šli oživovat," vysvětlil Michal, Danny se Sárou následovali jeho příkladu a sedli si na zem. Zavládlo ticho přerušované jen Nikoliným mumláním a tiše šeptajícím Jerrym. Neodvažovala jsem se promluvit, ale to ticho bylo horší, než kdybychom všichni šíleli. Tím nechci říct, že jsme všichni byli v klidu. Strašně jsem se bála. A podle tváří ostatních, oni taky.

Jediné, co mě dokázalo alespoň trochu uklidnit, byl Ondra. I on však vypadal, že se každou chvíli zhroutí jako Nikol. Ani já k tomu neměla daleko. Při smyslech mě držel právě a pouze jen Ondra.

„Jdu pro kafe. Nechcete někdo něco?" zvedla se nakonec Sára. Promluvila potichu, ale v nastalém tichu to znělo příliš hlasitě. Danny jí podal pár drobných, že chce taky kávu, a Michal ji poprosil o totéž. Sára odešla a znovu se rozhostilo ticho.

„Myslíte, že to zvládne?" promluvil tiše Michal. Pohlédla jsem na něj skrz slzy a přikývla.

„Zvládne to. Musí. Jeho jen tak něco neskolí," odpověděla jsem a cítila, že Ondra přikyvuje. Sára se vrátila, rozdala kelímky a zase se rozhostilo ticho.

„Slečna Biersack?" vstrčila sestřička do dveří hlavu tak najednou, až jsme všichni naskočili. Přivykla jsem. Vůbec jsem si neuvědomila, že se to všechno odehrálo během tak krátké chvilky. Měla jsem pocit, jako by se zastavil čas.

„Pojďte, prosím, se mnou," vybídla mě a zmizela na chodbě. Ondra mi povzbudivě stisknul ruku a já ji následovala. Děsil mě sestřiččin výraz bez emocí. Na chodbě stál doktor.

„Výborně, pojďte," pobídnul mě a vyběhl směrem k Lucasovu pokoji. Celá zmatená jsem ho následovala.

„Sedněte si k pacientovi a mluvte na něj. Pokud vycítí vaši přítomnost, ta možnost tady je, má ještě šanci. Musíte nám pomoci," vysvětlil za běhu doktor, co se po mně vlastně bude chtít.

Vešli jsme do sálu a já se okamžitě vrhla k bratrovi.

„Lucu," zašeptala jsem, když jsem spatřila, jak špatně na tom byl.

„Slečno!" vyštěkl doktor. Potlačila jsem slzy a začala Lucase hladit po ruce a mumlat nesmysly, jako že to bude v pořádku a podobně.

„Na dvě stě," řekl doktor a přiložil defibrilátor k Lucasovu hrudníku. Pustila jsem bratrovu ruku a on se prohnul. Nic. Ten šílený zvuk neskončil.

„Znova!" štěknul doktor. Pořád jsem mluvila na Lucase.

„No tak, ty to zvládneš. To dáš. Přece nás tady nenecháš. Co Nikol? Co já? No tak, neodcházej, opovaž se, jinak si z tebe udělám řízky k Vánocům, sakra, ty asshole, posloucháš mě vůbec!?" Byla jsem si vědomá toho, že jsem mluvila pořád víc a víc nahlas. Při posledních slovech po mně doktor hodil zamračeným pohledem, znova jsem pustila Lucasovu ruku. Zase nic.

„Ne, godamn!" vykřikla jsem, nevnímajíc rychlou rozmluvu mezi doktory za mnou, a začala jsem Lucase prosit ještě usilovněji.

„Pusťte mě!" zaječela jsem, když mě popadly něčí ruce a vytáhly mě z Lucasova pokoje. Bránila jsem se, seč jsem mohla, ale bylo to k ničemu. Posadili mě do křesla a k mému krku se přitiskla jehla, nejspíš s nějakou látkou na uklidnění. Poslední, co jsi z toho dne, ačkoli bych ho ze své mysli nejraději vymazala celý, byla doktorova slova.

„Je nám to líto..."

Jako by jim to opravdu líto bylo. Pro ně to byl jen jeden neúspěch v řadě mnoha dalších. Mně, a nejen mně, se v tu chvíli ale zhroutil celý život od základů.