Nezvratný osud

Na útěku (před minulostí)

Teprve až když se začalo stmívat a já pociťovala sucho v krku a lehkou únavu, jsem si vytrhla sluchátka z uší a rozhlédla se kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně jsem. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Tolik hodin běhu a já skončím zrovna tady!? To si ze mě snad někdo dělá legraci. Nakonec jsem jen pokrčila rameny a nechala to být.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila směrem k bráně. Nebyla jsem tady od pohřbu. Někdo by možná řekl, že jsem odchod svých rodičů vzala až moc klidně, ačkoli potom, co jsem se to dozvěděla, jsem se zhroutila, opak byl pravdou. Všechnu bolest jsem v sobě dusila, uzamykala ji uvnitř sebe, nenechala ji vyjít na povrch. A zámek zpečetila krví. Ne pomyslně. Doopravdy. Moje stará známá pod krytem mého mobilu a jizvy na zápěstí tomu byly důkazem. Vím, že rodiče by to tak nechtěli, ale ani jeden z nich tu pro mě nebyl, když mi bylo nejhůř, když jsem je teď potřebovala nejvíc. Sama jsem se za to nenáviděla. Moje ruka jako by však jednala sama za sebe, ta moje racionálnější část neboli mozek, chcete-li, se ji snažila zastavit. Bezúspěšně.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si ty hrozné vzpomínky vyhnala z hlavy. Ani Lucas o tom nevěděl. Jen Danny něco tušil. Byl ke mně tak všímavý...

S těmito myšlenkami jsem stiskla kliku od hřbitovní brány a potichu vstoupila na půdu posledního odpočinku. Kolem mě panovalo mrtvolné ticho a nepříjemný chlad. Přitiskla jsem si koženou bundu blíž k tělu a jedním naučeným pohybem ji zapnula. Okamžitě jsem se cítila o trošičku lépe.

Procházela jsem mezi jednotlivými řadami a hledala čerstvý hrob obsazený pouze dvěma těly.

Přejela jsem prsty po bílých jménech vyrytých v černém mramoru. Jack Craig Lucas Biersack a Elizabeth Deanna Andrea Sixx Biersack.

Nedokázala jsem myslet na to, co se skrývalo pod zemí, jako na rodiče.

Možná si říkáte, proč jsou rodiče pohřbení sami. Ono popravdě, neměli být pohřbení vůbec. Tedy myslím tady, v České republice. Teď už v tom musíte mít vážně chaos. Takže hezky popořádku.

Moje jméno je Andrea Dennisa Deanna Sixx Biersack, pro přátele a rodinu Andy. Narodila jsem se v L.A., ale dva roky na to se rodiče sebrali, a i se mnou a mým bratrem Lucasem, kterému tehdy bylo sedm, se přestěhovali právě do ČR. Odjeli s námi i tátův bratr se svou manželkou – strýček Robert a teta Mary. Proč, to jsem se nikdy nedozvěděla.

Proto jsme se s Lucasem nedostali do péče našich prarodičů, ti totiž zůstali v L.A. Svým původem jsem se nikde nechlubila, ale i tak se mě na něj všichni vyptávali. Koneckonců, Biersack je v téhle krajině poněkud neobvyklé příjmení. A Sixx taky. Je to mámino dívčí jméno, na svatbě se rozhodla si ho nechat a táta souhlasil. S Lucasem jsme si prosadili, že ho chceme taky. Proto nejsme Biersack, ale Sixx Biersack. Ale většinou používáme jen tátovo příjmení.

Dalším důvodem otázek, odkud pocházím, byla moje geniální angličtina. Rodiče mě naučili mluvit anglicky, jak taky jinak, ale moje chůva, která se o mě starala, než jsem šla do školy, anglicky neuměla, a tak mě naučila češtinu. Bratr se ji naučil ve škole. Takže na veřejnosti jsme mluvili česky, ale doma, ať už s rodiči nebo bez nich, anglicky. Snažili jsme se rodiče češtinu naučit, ale kromě základních frází to moc platné nebylo. Přiznejme si, čeština je jeden z nejtěžších jazyků na světě. Ale dál.

Jednoho krásného zimního dne, jako jediná z naší rodiny Biersack mám ráda zimu, se Lucas dostal do průšvihu. Nevím, o co pořádně šlo, ale z bryndy ho vytáhli motorkáři. Danny, Ondra, Jerry, Digi a Sára, a Michal s Kamilem. Neměla jsem tušení, kde na ně narazil, ale vzbuzovali ve mně hrůzu. Do té doby, než jsem je poznala blíž. Jinak je to parta strašně fajn lidí. Možná až na Sáru, ale ta žárlí, protože o mě Ondra projevoval delší dobu zájem. Já o něj ne, ale to si ani jeden z těch dvou nepřipouštěl.

A takhle jsem žila. Celých třináct let.

Do L.A. jsme se vrátili několikrát. V těch dnech, kdy jsme tam byli, se nemožné stalo možným a do škol, kam jsem chodila, přijeli pořádat castingy na nějaké filmy. Je to už uzavřená kapitola. Nechci už hrát nikde jinde. Těch pár mi stačilo. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Nebyla jsem ani známá. Na moje první natáčení, v roce 2004, mi máma vymyslela pseudonym. A ten jsem používala pokaždé.

Odpoutala jsem se od vzpomínek a sedla si za hrob rodičů. Opřela jsem se zády o jednoduchý náhrobní kámen a dovolila slzám prozkoumat mou tvář.

„Vy jste si prostě nemohli dávat pozor, co?" začala jsem šeptat. Nehrozilo, že by mě někdo slyšel, byla jsem tady sama. To jsem si už zkontrolovala.

„Tati, proč jsi tu pitomou motorku nemohl strhnout stranou? Copak to byl takový problém? Víte vůbec, co jste mi tím způsobili? Lucas bude za chvíli volný, ale co já? Vždyť jste přeci věděli, co je Mary zač! A já nechci skončit jako otrok!" Nevědomky jsem zvyšovala hlas, až jsem poslední slova křičela. Uklidnila jsem se až ve chvíli, kdy se ke mně vrátila moje vlastní ozvěna.

Povzdechla jsem si.

„Já se omlouvám, promiňte mi to," řekla jsem rodičům znova šeptem, „neměla jsem právo vám to dávat za vinu. Neospravedlňuje mě ani to, že jsem to ze sebe musela nějak dostat," začala jsem se omlouvat. Sice mě vůbec neslyšeli, ale i tak jsem to udělala. Měla bych špatné svědomí.

Opřela jsem si o zadní stranu náhrobního kamene i hlavu a přitáhla si bundu blíž k tělu. Začínala mi být zima. Ruce jsem vsunula do kapes a nahmatala... deník? Ano, byl to on. Malý černý sešit s tvrdými deskami a černou propisku. Můj deník, který jsem si začala vést poté, co se to stalo. Psaní mi pomáhalo ventilovat emoce. Nevnímala jsem, co jsem vlastně psala, jen jsem přiložila hrot pera k bílé stránce a přestala přemýšlet. Přestala jsem vnímat.