Nezvratný osud

O tři roky později...

O tři roky později (2011), stejné datum, stejná situace: Lucas slaví 21 na sletu, patnáctiletá Andy ho jde vyzvednout

Píp píp píp píp píp...

Probudil mě otravný zvuk mého budíku. Natáhla jsem se po mobilu, abych ho vypnula. Proč vlastně zvoní? Vždyť školní rok začíná až příští týden! Jukla jsem na čas. Dvě ráno!? A proč proboha spím v obýváku na gauči? Nic jsem nechápala. A najednou... Vyskočilo na mě upozornění. Slet u krkavce. A jo.

Plácla jsem se do čela a neochotně se vyhrabala na nohy. Musím pro bráchu.

Cestou do pokoje jsem se stavila v kuchyni, kde jsem si ukořistila něco malého k snědku. V pokoji jsem ze skříně posbírala pár věcí a zavřela se s tím v koupelně, kde jsem si vyčistila zuby a make-up za spánkem neponičený natolik, abych ho nemusela smývat. Přece jenom, chystala jsem se na noční výpravu.

Oblékla jsem si černé roztrhané džíny a černé tílko s kamínky. Vlasy jsem si smotala do drdolu a vyrazila ke dveřím. Obula jsem si černé tenisky, přes ramena přehodila svou všudypřítomnou koženou bundu. Klíče, mobil, sluchátka a peněženku do kapsy a vyrazila jsem.

Přede dveřmi se do mě zakousnul studený vítr. Zachvěla jsem se a přitáhla si bundu blíž k tělu. Napadlo mě, že bych se vrátila ještě pro mikinu, ale nakonec jsem to zavrhla.

Strčila jsem si sluchátka do uší, přitáhla si bundu blíž k tělu a za poslouchání Black Veil Brides se vydala na dlouhou pěší cestu k parku ke krkavci. Moct jet na motorce, mohla bych si dvacet minut přispat.

Cesta mi trvala něco přes deset minut svižným krokem, abych se zahřála. Čas jsem měřila pomocí písniček. The Gunsling, A Devil For Me a Knives and Pens. Páni, mám nový rekord. I když za tak dobrý čas mohl spíš pocit, jako by mě někdo pozoroval. Ale pokaždé, když jsem se ohlédla, nikoho jsem neviděla. Asi to byl vážně jen pocit. Vždyť jsem šla sama po nočním městě.

Už z dálky jsem partu slyšela. Vydávali hluk, jako by jich tam nebylo sedm, ale aspoň dvacet. Sotva jsem se přiblížila, zjistila jsem, že moje předchozí podezření bylo správné. Jack tekl proudem.

U hřbitovní brány se válely asi čtyři lahve. Nechtělo se mi tam. Věděla jsem, že všech sedm má výdrž jako blázen. Dokázali vypít kdo ví kolik alkoholu a pořád byli relativně v pohodě. Jak se zdálo, dneska to trošku přepískli.

„Jé, čau, škyt, ségra!" Jako první mě zmerčil Lucas. Seděl s Jerrym ve větvích rozložitého dubu a podávali si jednu lahev. Další, jak jsem si všimla, držela v ruce Sára, která obkročmo seděla Ondrovi na klíně a líbala se s ním. Tohle jí pak musím připomenout. Kdyby si to nepamatovala, nemusela by zjistit, že se jí splnil sen.

Digi s Kamilem se docela krotili. Taky se oddávali vyměňování genetických informací přes sliny, ale aspoň seděli vedle sebe, a ne na sobě. Michala jsem nikde neviděla.

Nejhůř na tom byl Danny. A asi z toho důvodu, že byl nejstřízlivější. Seděl sám na další lavičce, lokty opřené o kolena, v rukách flašku nějaké minerálky, hlavu sklopenou.

„Čuuus, Andy!" zahulákal na mě ze stromu Jerry. Já jsem sice nijak nereagovala, ale Danny ano. Při zaznění mého jména prudce zvednul hlavu a hledal mě pohledem. Jak jsem tak stála, celá v černém, ve stínu stromů, přehlédl mě, a zase se podíval na špičky svých bot.

„Tak kdy jí to konečně řekneš?" vypálila na něj Sára, když se na chvilku neochotně odlepila od Ondry. Ten ji držel za záda, jako by se bál, aby mu neutekla.

„Ještě nebyl ten správný čas," zamumlal Danny potichu, ale přesto dost nahlas, abych ho slyšela. Sára jen pokrčila rameny.

„Tak ten v tvém případě asi nepřijde nikdy," řekla mu na to, pohodila svým modrým závojem a zase se začala věnovat Ondrovi. Danny jen smutně zatřepal hlavou a zadíval se do země.

Neměla jsem to srdce ho tak trápit. Koneckonců, byl to právě on, kdo mě vytáhl z nejhoršího, když se to před třemi lety stalo.

Vystoupila jsem ze stínů a pomalým krokem došla k Dannymu. Všimla jsem si, že se všude kolem rozhostilo až nenormální ticho. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že kluci na stromě přestali vymýšlet kraviny, Digi s Kamilem se od sebe odlepili a koukali na nás, a Sára s Ondrou totéž.

Pomalu jsem došla až k Dannymu. Nevnímal mě. Přisedla jsem si těstě vedle něj. A když říkám těsně, myslím tím opravdu těsně. Cítila jsem, jak ztuhl. Přehodila jsem mu pravou ruku přes ramena a tou druhou ho chytila za ruku. Když podle mojí dlaně zjistil, že jsem to já, uvolnil se, ale nevzhlédl. Chvíli si jen tak hrál s mými prsty, nemohla jsem si nevšimnout té tendence nám je proplést, až jsem to nakonec nevydržela a jemně mu ruku vykroutila. Konečně vzhlédnul a tázavě, možná malinko ublíženě, se na mě podíval. V tu chvíli vypadal jako malé dítě, kterému sebrali jeho nejoblíbenější hračku.

„Co jsi mi to chtěl říct?" zeptala jsem se něžně. Á, ano, moje pověstná trpělivost.

Danny zatřásl rameny, čímž z nich shodil moji ruku. Neodpověděl, jen složil hlavu do dlaní.

„Ty jsi to slyšela?" zeptal se tlumeným hlasem. Přikývla jsem. Pak mi došlo, že mě vlastně nevidí, a tak jsem řekla, že ano. Hlas se mi zadrhával. Danny si povzdechl.

„Nemůžete nás nechat?" zeptal se a mně došlo, že to myslel na ostatní. Až v tu chvíli jako bych si uvědomila, jak velké ticho tady panuje. Naráz začal Lucas na stromě povykovat a polil Jerryho Jackem, čímž si vysloužil několik nadávek. Už jsme nebyli středem pozornosti.

Danny zvedl pohled a zadíval se mi do očí. Začala jsem se v těch jeho topit.

„Andy," zachraptěl moje jméno. Nic jsem na to neřekla. Danny mě chytil za ruce a upřeně se mi díval do očí. Viděla jsem v nich obdiv, něhu, lásku... hodně lásky. Polkla jsem. Ve svém životě jsem přečetla už dost románů na to, abych si udělala představu toho, co by se teď asi tak mohlo stát.

Danny pustil moje ruce a vzal do dlaní můj obličej. Nebylo úniku. Pomalu se začal sklánět, až jsem na rtech cítila jeho teplý dech.

Bylo to něco nepopsatelného. Jako ohňostroj, který vybouchl mezi našimi rty. Byl to jen letmý polibek, ale v okamžiku, kdy se naše rty střetly, jsem zavřela oči a užívala si ten úžasný pocit. Jako by všechno špatné ze světa zmizelo a zůstali jsme jen já a Danny...

Ten okamžik netrval dlouho. Danny se odtáhl a v podstatě ode mě odskočil.

„Promiň," začal se kvapně omlouvat.

„A co, prosím tě?" zeptala jsem se nechápavě. Danny po mně střelil pohledem. Přísahala bych, že se červenal. Ale proč ne, byla jsem si jistá, že já jsem byla rudá jako rak.

„No, za to..." nedořekl Danny. Hlas mu opět sklouzl do chrapotu. Bože!

„Danny, podívej se na mě," přikázala jsem mu možná trochu ostřeji, než jsem měla v plánu, protože to opravdu udělal.

„Ty se nemáš za co omlouvat," řekla jsem mu vážně. Danny se nadechl, nejspíš k protestu, a tak jsem udělala jedinou věc, která mi v tu chvíli připadala rozumná. Natáhla jsem se k němu a políbila ho.