Nezvratný osud

Vyzvednutí

„Andy?"

Danny pootevřel dveře a strčil do nich hlavu, nejspíš aby zjistil, jestli jsem vzhůru. Usmála jsem se a zamávala mu. Rozlil se mu po tváři úsměv.

„Tak co?" ozval se za ním netrpělivě Ondra, což u mě vyvolalo záchvat smíchu. Zaslechla jsem ještě něco jako „no ty vole" a „ona je vzhůru" a „pusťte mě za ní". To poslední neřekl nikdo jiný než můj bratr. A tak všichni kluci a Digi vpadli do mého pokoje.

„Andy!" vykřikl Jerry a hrnul se mě obejmout.

„Počkat," zarazil všechny Dannyho autoritativní hlas. Jako na povel ztuhli. Danny pokývnul a v tu chvíli jsem se ocitla v Lucasově pevném objetí.

„Díky bohu, že jsi v pořádku," zamumlal mi bratr do ramene. Chvíli jsme se objímali, načež se mezi nás vetřel Ondra. Hodila jsem pohledem po Sáře, které si dosud nikdo nevšimnul, stála malinko bokem. Jediné, čím se projevila, bylo lehké ztuhnutí. Jinak se držela.

„Hromadné objetí!" vykřikl Kamil a v tu ránu jsem se ocitla v chumlu těl.

„Dost, nemůžu dýchat," zachraptěla jsem slabě, jak se mi nedostával vzduch do plic. Všichni kromě bratra ode mě okamžitě o krok ustoupili. Usmívali se jako měsíčci na hnoji, dokonce i Sára, která se nenápadně přifařila ke skupince, jako by s nimi byla po celou tu dobu. Zachytila můj pohled a usmála se ještě víc. Byla jsem ráda, že je to mezi námi konečně v pohodě.

„Tak co, kdy nám tě hodlají vrátit?" zeptal se Kamil, drže Digi kolem pasu. Ta se jen přiblble šklebila.

„Vlastě si ji můžete odvézt už dnes," ozvalo se ode dveří. Všichni jsme se jako na povel otočili. Nestál tam nikdo jiný než doktor. No jo, ten aby se tady neobjevil. Kluci ode mě o kousek odstoupili a uklidili se blíž ke zdi. Zůstali u mě jen Lucas, Digi a Sára.

„Pojďte dál," pozvala jsem doktora s notnou dávkou ironie v hlase, jelikož už byl dávno několik kroků v mém pokoji.

„Slečna Biersack už je v podstatě v pořádku... Kdo z vás je její bratr?" Doktor přešel moji poznámku a zahleděl se do tváří mých přátel.

„To budu asi já," ušklíbnul se Lucas, popošel o pár kroků dopředu a potřásl si s doktorem rukou. „Jak to myslíte, v podstatě?" zeptal se bratr zvědavě. Doktor poklepal propiskou na desky, které držel v rukách.

„Slečnu Biersack propouštíme do domácí péče. Riziko zápalu plic jsme vyloučili a teď, když už je vzhůru, si ji můžete odvézt. Ale musím vás upozornit, abyste se nevystavovala přílišnému fyzickému vypětí a šetřila se," otočil se doktor na mě. „A taky se mi nelíbí to vaše ježdění na motorkách, alespoň na pár, tak dva až tři týdny," pokračoval. Zvedla jsem ruku a tím utnula jeho příval slov.

„Pane doktore," řekla jsem sladce, „možná jste si to v papírech s mými informacemi nenašel, ale mně ještě nebylo šestnáct, takže jezdím pouze jako spolujezdec, a to jen výjimečně. Ale jestli vám to udělá radost, pojedu MHD." Doktor mě nejprve za můj tón zpražil pohledem, vždyť jsem s ním mluvila jako s malým dítětem, ale nakonec jen přikývnul.

„A ještě abych nezapomněl, domluvil jsem vám sezení s jednou mojí kolegyní," přišel až ke mně a podal mi vizitku nějaké psycholožky. Zezadu byla napsaná adresa a čas tak hrozným písmem, že jsem byla ráda, že jsem to vůbec přečetla. „Bylo by dobré, abyste si s ní popovídala o tom svém s-" Zavrtěla jsem hlavou. Doktor se naštěstí hned opravil. „Problému," dořekl a velmi „nenápadně" si poklepal rukou na hodinky. Ne však na ciferník, ale pásek, který mu vedl přes zápěstí. To už rovnou mohl říct o čem. „Ode mě to bude všechno. Za týden vás očekávám na kontrole. Tady máte propouštěcí zprávu," podal mi ještě doktor popsaný papír, bez rozloučení se otočil a odešel z mého pokoje.

Jakmile se za ním zavřely dveře, ztěžka jsem dosedla na postel.

„Ségra, proč musíš k psychologovi?" zeptal se mě starostlivě Lucas a kleknul si přede mě. Digi si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen.

„Nemám tušení. Asi jsem se přes to ještě tak úplně nepřenesla," plácla jsem první věc, která mi přišla na mysl. Na tváři většiny přítomných jsem viděla chápavé výrazy. Až na dvě. Sára se na mě nesouhlasně mračila. Pokusila jsem se jí naznačit pohledem, ať ji ani nenapadne někomu o tom říkat.

Druhý, kdo mým slovům nevěřil, byl Danny. Mohlo mě to napadnout. Koneckonců, na hřbitově mě našli právě tihle dva a toho zápěstí si prostě museli všimnout. Navíc jsem měla takové tušení, že Danny něco tušil už v době, kdy jsem použila žiletku poprvé.

„Já už se těším domů. Jdeme?" nadhodila jsem, zvedla se z postele, a než jsem si stihla vzít tašku, vzal mi ji Lucas. Všichni se jako na povel začali zvedat. Digi něco spustila a do debaty se přidali i brácha s Michalem, dvojčata, Sára a samozřejmě Kamil. Danny šel se mnou na konci naší skupinky.

Jemně mě vzal za ruku. Levou, tu pořezanou.

„Vážně za tím psychologem musíš kvůli tomu?" zeptal se mě. Přikývla jsem, ale do očí se mu nepodívala. Bála jsem se, že by poznal, že neříkám pravdu. Danny se nadechl, nejspíš aby mi něco řekl, ale objevila se moje záchrana.

„Jdu jen říct na recepci, že teda odcházím, hned jsem zpátky," vysmekla jsem ruku z Dannyho sevření a pospíchala k recepci. Celá skupinka se zastavila a čekala na mě.

Hned, jak jsem byla hotová, opustili jsme nemocnici. Zastavila jsem se ve dveřích a zhluboka se nadechla.

„Čerstvý vzduch mi vážně chyběl," pronesla jsem procítěně a vysloužila si tak salvu smíchu od mých přátel. Ani jsem se jim nedivila. Všude tu byl cítit kouř a výfukové plyny.

Natáhla jsem ruku k bratrovi. „Dej mi tu tašku, vezmu si ji busem." Lucas se na mě překvapeně podíval.

„Ty nepojedeš s námi?" podivil se Kamil. Zavrtěla jsem hlavou. „Mám to přeci zakázané," poukázala jsem na skutečnost, že tento způsob dopravy doktor jednoznačně zavrhnul.

„Tak si vezmi jen to, co potřebuješ, zbytek beru," prohlásil Lucas rázně. Nehádala jsem se s ním. Stejně by si tak jako tak prosadil svou.

Vytáhla jsem z tašky sluchátka, peněženku a klíče.

„Jsem fakt moc ráda, že vás mám," řekla jsem a postupně každého objala. Rozloučili jsme se. Zatímco ostatní nasedli na své stroje, vydala jsem se hezky po svých, hledajíc v mobilu nějakou písničku, co bych si mohla pustit, na nejbližší autobusovou zastávku.