Nezvratný osud

Ticho před bouří... A nebo už je tady?

„Pozor, pozor, už jde!"

Sotva jsem vešla do školy, začal se kolem mě šířit šepot. Bylo to takhle celé dva měsíce. Zvykla jsem si. Ignorovala jsem to a zvýšila hlasitost písniček, co mi hrály do sluchátek. Sharon den Adel a Within Temptation s písničkou Frozen přehlušili všechny ostatní kolem mě, když jsem šla chodbou ke své třídě. Teď už jsem je sice neslyšela, ale viděla jsem je pořád. Provázely mě znechucené pohledy, ukazování prsty... Pousmála jsem se nad tím. Asi jsem vážně vypadala trochu jetě. Ráno jsem si vzala kožené kalhoty, glády, bílé tílko a žlutou Pikachu mikinu. Nemohla jsem si pomoct, ale když jsem si jí ráno ve skříní všimla, prostě jsem si ji musela vzít. K tomu samozřejmě můj všudypřítomný kožený křivák. Temné stíny pod očima, černé rty. Vážně jsem musela vypadat „hrozně".

„Myslíš, že nás slyší?" zakřičel jeden z nich šeptem zrovna ve chvíli, kdy jsem měla pauzu mezi písničkami. Musela jsem se zašklebit, jinak to nešlo.

„Ty vole, vona tě fakt slyšela! Viděls, jak se ksichtila?" vyjekl někdo další. Neřešila jsem to. Co jiného mi taky zbývalo? Nemohla jsem jen tak nakráčet k největšímu šampónovi na chodbě a vrazit mu pěstí. I když by to asi stálo za to.

Sevřela jsem ruce v pěst, naštěstí schované v dlouhých rukávech mojí úžasné mikiny, a došla do třídy. Byla celá prázdná, až na jednu jedinou osobu sedící na jednom z parapetů. Vytrhla jsem si sluchátka z uší.

„Bože, to jsou takoví idioti," povzdechla jsem si, hodila si věci na své místo a došla k oknu. Nikol ani nevzhlédla.

„Co ti říkali?" zeptala se mě zdánlivě bez zájmu, oči upřené někam do neznáma.

„Můžu?" pokývla jsem hlavou k druhému konci parapetu, kde měla položené nohy. Nikol skrčila kolena a položila si na ně bradu. Vyhoupla jsem se vedle ní.

„Takové ty typické urážky, emo, děvka, a tak podobně," pokrčila jsem rameny a podívala se na Nikol. Všimla jsem si toho až teď. Ramena se jí lehce chvěla a její oči byly plné slz. Začala potichu šeptat.

„Marek, ten vysoký blonďák, co se tak má k Aleně, to je ta prsatá blondýna v růžové," vysvětlila mi, když jsem na jména svých spolužáků jen nechápavě pozvedla obočí, pořád jsem si je nepamatovala, „tak přesně ten se dohadoval s klukama, když jsem šla po chodbě, kdo z nich mě přehne." Poslední slova zanikla v jejím tichém popotáhnutí. Pokračovala: „Sice jsem poslouchala písničky, ale ani Crüe nedokážou přehlušit všechno," zašeptala a složila hlavu do dlaní. Její útlá ramínka se otřásala vzlyky. Ještě ale neskončila. „Na základce jsem se už smířila s tím, že mi nadávali do děvky, do emo coury a tak, dokonce jsem se naučila i neřešit to, že nevidí rozdíl mezi steampunkem a emem, stříhání vlasů už ani nepočítám, ty vzkazy ve skříňce, posměch, braní věcí, ale tohle, takhle daleko to nikdy nezašlo," povzdechla si mezi jednotlivými vzlyky. „Doufala jsem, že aspoň tady už budou rozumní, ale to ne!" vybuchla a znova se sesypala.

„Asshole," zamumlala jsem. „Ššš, no tak, Nikol, to bude dobrý," přesunula jsem se blíž k ní a zalovila v kapse své mikiny, kde jsem měla balíček kapesníků. Nikol ho s tichým díky přijala a hlasitě se vysmrkala. Pak se otočila ke mně.

„Promiň," zašeptala a položila mi hlavu na rameno, kde se znova rozvzlykala. Vůbec jsem neřešila, že mi make-upem zamaže mikinu. Přece se mi teď za to omluvila. Přehodila jsem Nikol ruku přes rameno a objala ji. Začala jsem ji potichu konejšit těmi ohranými frázemi, že to bude dobrý, ale v hlavě už jsem spřádala plán, jak jí, ne, nám, ulehčit život na téhle škole. Jak nám vybudovat respekt. Moje myšlenky zalétly k obvazu, který jsem měla na dně tašky. Už jsem věděla, co musím udělat.

Zazvonilo.

Do třídy se nahrnuli naši noví spolužáci. Nikol sebou nepatrně trhla a ztuhla, jinak se však nepohnula. Přejela jsem zrakem po všech přítomných. Najít je nebylo zas tak těžké. Vysoký blonďák s kudrnatými vlasy v černých džínách a černém triku s bílou dvanáctkou. O něco menší blondýna s vlnitými vlasy v černé minimalistické sukni, odkud jí div nebylo vidět do krku, a v růžovém topu s výstřihem skoro až k pasu, ze kterého jí málem vypadla prsa. Drželi se za ruce. Marek a Alena.

„A heleme se," zašvitořila Alena, „dvě děvky, co nemaj komu dát, a tak se musí utěšovat navzájem," prohlásila příšerně přeslazeným hlasem. Všichni se jako na povel rozesmáli. Vzduchem k nám doplula její voňavka. Chtělo se mi zvracet. Pohladila jsem Nikol po rameni, abych uklidnila samu sebe. To u našich spolužáků vyvolalo novou salvu smíchu. Zrudla jsem. Vztekem.

„A jak krásně naše emo štětka rudne, když jsou spolu," poukázal na změnu barvy mé tváře s nevinným úsměvem Marek. Další smích. Už jsem to nevydržela. Pustila jsem Nikol. Začala slabě protestovat.

„Neboj, dají nám pokoj," zašeptala jsem jí tak, aby mě nikdo jiný neslyšel.

„Prosím tě, neblbni, tohle nemůže dopadnout dobře," pokusila se mě zastavit. Marně. Seskočila jsem na zem. Nikol po mně natáhla ruku, ale ignorovala jsem to. Došla jsem až těsně před Marka. Celá třída ztichla. Alena o krok ustoupila.

„Ale ale, neříkej, že seš na mě tak hr," pokusil se Marek o vtip, ale hlas se mu nejistě třásl. Překvapila jsem to, žádný vzdor nečekal. To bylo to, co jsem potřebovala. Oběma rukama jsem ho strčila do hrudníku, až zavrávoral. Ještě jsem mu nechtěla ukázat všechnu svou sílu.

„Snad se nechceš prát," nadhodil nejistě. Sebevědomě jsem se mu podívala do očí. Musela jsem koukat o dost výš, ale i tak jsem nad ním měla určitou převahu.

„Já s tím problém nemám," zavrčela jsem s důrazem na slovo já. Ten člověk se toho okamžitě chytil.

„Takže pěstní souboj?" zeptal se, možná až moc dychtivě. Skoro jako by ho vzrušovala představa mlátit holky.

K překvapení všech přítomných jsem přikývla, a než Marek stačil cokoli říct, začala jsem si diktovat podmínky.

„Hřiště. Po škole. Dneska. Tři svědci. A Alenu nám vydáš jako rukojmí. Pěsti. My dva. Pokud vyhraju, necháte nás ty a všichni tví pošahaní kámoši na pokoji. Pokud budeš jakkoli podvádět, mí svědci odvezou Alenu na západní okraj města. A ty moc dobře víš, kdo tam je," zapíchla jsem mu prst do hrudníku. Alena vyjekla.

„Ne, Marku, to ne!" zaječela na celou třídu. Na západním okraji se zdržovali drogoví závisláci, kteří si moc rádi užívali s mladými holkami. Za Alenu by nám utrhali ruce.

„A koho nám vydáš ty? A co mu my budeme moct udělat, když prohraješ nebo budeš podvádět?" založil si ruce na prsou. Sloučil ty dvě věci dohromady sám. To mi vyhovovalo. Zhluboka jsem se nadechla. Doufám, že mě za to nebude nenávidět.

„Vydám vám Nikol. Pokud vyhraješ, nebudu vám bránit v tom, abyste si s ní udělali to, co už ostatně v plánu máte." Neříkalo se mi to vůbec lehce. Věděla jsem, že nesmím prohrát. Nikol zalapala po dechu a něco vyvřískla.

„Platí. Ve dvě na hřišti," podal mi Marek ruku. Stiskla jsemji. Už nebylo cesty zpátky.