Nezvratný osud

Bouře se blíží

Do třídy vešel učitel. „No, co je to tady za shromáždění? Jak to, že nejste v lavicích?" spustil. Marek se na mě ušklíbnul, Alena se jen vyděšeně koukla a hned odvrátila pohled, a Nikol na mě nevěřícně a ohromeně zírala. Sedly jsme si do lavice a Nikol okamžitě spustila.

„Co to má sakra znamenat? Já jsem ti, do háje, věřila! Bože, já jsem taková kráva, proč jsem ti to vůbec říkala?" lamentovala. Chtěla jsem ji konejšivě pohladit po ruce, ale ucukla.

„Nesahej na mě," zasyčela. Povzdechla jsem si. „Podívej, Nikol, nic se ti nestane. Moc se ti omlouvám, že jsem jim jako rukojmí vydala zrovna tebe, ale pokud si budou myslet, že pro mě něco znamenáš, bude mít naše vítězství mnohem větší dopad..."

„Takže já pro tebe nic neznamenám? Sakra, já ti věřila! Dokonce jsem si myslela, že bychom mohly být kamarádky," odtáhla se ublíženě.

„Počkej, Nikol, nech mě to vysvětlit," zkusila jsem.

„Vysvětlit? Vysvětlit!? Co mi chceš sakra vysvětlovat? Právě jsi jim dovolila, aby se se mnou všichni, opakuji všichni, vyspali!" vyjekla možná až moc nahlas.

„Dobře, neznáme se tak dlouho, abych si tohle mohla dovolit," připustila jsem, „ale kdybych jim dala jako rukojmí někoho jiného, nepřijali by. A není to tak, že bys pro mě nic neznamenala. Abys to nepochopila špatně," dodala jsem, když se jí na obličeji objevil šokovaný výraz. „Jsi pro mě kamarádkou už teď. Skoro nikdy jsem nikoho za kamarády nepovažovala, jenom naši partu, kde jsou všichni minimálně o tři roky starší než já," upřesnila jsem. „A tebe za svou kamarádku považuji. A právě proto jsem jim nabídla tebe. Protože ty mi věříš," prohlásila jsem mnohem sebejistěji, než jsem se ve skutečnosti cítila. Nikol se na mě podívala skrz slzy lesknoucí se ve svých očích.

„Já ti přeci věřím," zašeptala, „ale tohle... Já se bojím. Nemáš šanci Marka porazit," povzdechla si. „A nemáš ani svědky. Vždyť odsud skoro nikoho neznáš," namítla. Podívala jsem se na ni. „Neřekla jsem, že svědci musí být ze školy," podotkla jsem. Nikol na mě zvědavě koukla. „Takže?" nadhodila. Pousmála jsem se. „Mám osm motorkářů, co, dá se říct, vládnou městu. Možná už jsi o nich slyšela..."

„Vím jenom o devítičlenné skupině," skočila mi do řeči. Odkašlala jsem si. „A já," upřesnila jsem. Nikol vykulila oči. Přikývla jsem.

„Tři z nich si beru s sebou. Ne, bráchu ne, i když jako odvedení pozornosti by byl dobrý. Ale na to bohatě postačí i mí svědci. A nemusíš se bát. Slyšela jsi někdy o holce z Masarykovy, které se báli i kluci, protože několika z nich přerazila čelist?" zeptala jsem se. Nikol zmateně přikývla. Byla jsem vážně známá, třebaže ne zrovna v tom dobrém. Ukázala jsem si na hrudník. „Sedí před tebou." Nikol vykulila oči.

„To jsi ty?" zeptala se překvapeně, ačkoli to muselo být víc než jasné. Přikývla jsem.

„Páni..." vydechla Nikol. Musela jsem se zasmát, až mě učitel okřikl. Kluci se rozchechtali. Ignorovala jsem je a zašklebila se na Nikol.

„Věříš mi?" zeptala jsem se. Přikývla.

„Budu potřebovat tvoji pomoc"

Marek

Ta malá děvka mě vyprovokovala. Normálně mě donutila, abych ji vyzval na pěstní souboj. Vynadal jsem si. Jsem totálně v hajzlu. Nemůžu si dovolit jí nějak ublížit. Do prdele, nemůžu se přece servat s holkou, kor když je to taková křehoučká květinka. Ta svině už má teď vyhráno.

„Děláš si ze mě jako prdel!?" zaječela mi do ucha šeptem Alena. Otočil jsem se k ní se samolibým úsměvem. Normálně bych řekl, že jsem se jí podíval do očí, ale proč lhát? Její triko poskytovalo mnohem lepší výhled.

„Takhle mě ohrozit? Co když vyhraje? Nebo budeš nečestnej? Znám tě už dost dlouho na to, abych věděla, že seš toho kurva schopnej!" řečnila dál a mimoděk se ke mně nakláněla, což jsem jen uvítal. Teď už jsem jí nepokrytě civěl na kozy. Jo, měla je dost velké. Představil jsem si, jak líbám její dost velké rty, strhávám z ní to malé tílko a podprsenku, až jí její mega kozy nebude nic držet, sukně dolů, vklouzávám do ní...

Uvědomil jsem si, co se mnou ta představa dělá až ve chvíli, kdy se Alena pokusila upoutat moji pozornost tím, že mi položila ruku do klína, což rozhodně neměla dělat.

„Tu ruku pryč," zavrčel jsem. Alena se zasmála. Věděla až moc dobře, co se mnou dělá. Bohužel.

„Víš," začala, ale ruku neodtáhla, „když dáš té malé za vyučenou, když jí zmlátíš tak, aby skončila v nemocnici, možná pro tebe budu mít odměnu," zapředla a dlaní pořád bloudila v mém klíně. Sevřel jsem ji a dal pryč. Podívala se na mě malinko uloženým pohledem, ale popotáhla si triko. Níž, samozřejmě.

„Ta děvka zaplatí. Obě. Pak si užiju s tou druhou a pak se těš, zlato, na tuhle noc do konce života nezapomeneš," zašeptal jsem Aleně do ucha a jemně jí skousnul lalůček. A co že byla hodina. Učitel byl dobrým přítelem mého otce, a tudíž i můj, a za námi seděli mí otroci. Tedy přátelé, samozřejmě. Alena se zachichotala a otřela se o mě svým bujným poprsím. Jo. Té malé to vytmavím a pak si užiju.