Znala jsem Siriuse Blacka II ✔

Moje první hodina.✔

Ležela jsem v posteli a protáhla se. Ježiš, dneska vlastně studenti přijíždějí do Bradavic a zítra začíná vyučování! Jsem nervózní. Nevěděla jsem, jak mě budou brát...Snad si ze mě poslední ročníky nebudou dělat srandu, je jim sedmnáct, některým skoro osmnáct a mně dvacet pět. To by ještě nebyla taková hrůza, ale s mojí výškou, kterou si sebevědomě zaokrouhluji na sto šedesát centimetrů, se nade mnou budou tyčit. Ale co, mezi bystrozory jsem měla autoritu, tak proč bych se měla bát nějakých studentů? To dám! V posteli mám sebevědomí na rozdávání, otázka, co bude ve třídě. Bojovala jsem na život a na smrt se Smrtijedy. Taky jsem byla útočnicí kolejního družstva, nemusím se třást před partou dětí! Ještě ale nevím, kdo bude učit lektvary, protože profesor Křiklan ze školy odešel, škoda. Zívla jsem a vešla do své malinké soukromé koupelny, kde jsem se zlidštila, a potom jsem si oblékla olivově zelený hábit, který spíše připomínal šaty s menším výstřihem, a vyčesala jsem si vlasy nad temeno. Vyšla jsem ze svého pokoje a na chodbě narazila na Minervu.
,, Á, Helene, to je dobře, že vás vidím. Stala se menší nehoda s Cornwollskými rarachy, kteří byli připraveni pro výuku druhých ročníků, ujměte se toho, prosím. Mimochodem, sluší vám to," mrkla na mě a s mírnou závistí přejela pohledem po mém hábitu. Lehce jsem se pousmála. Nikdy bych neřekla, že dostanu lichotku od Minnie.
,, Děkuji, jsou v učebně opčm?" zeptala jsem se a palcem se letmo dotkla záhybu hábitu, abych se ujistila, že má hůlka je na svém místě.
,, Ano, děkuji vám,"odpověděla spěšně. Jistě má dnes napilno, musí dohlédnout na to, aby byla Nebelvírská věž v pořádku a vše připraveno pro rozřazování žáků.

,, Je to přeci v mých kompetencích, jdu to napravit," řekla jsem horlivě a šla do toho pekla, protože ty modré mršky byly vážně mršky. Hrozně jsem se na novou práci těšila, ta akce mi chyběla. Otevřela jsem dveře a uviděla úplně zdemolovanou učebnu opčm. Bylo v ní kolem desíti rarachů, kteří mířili rovnou na mě. Pevně jsem držela rukojeť hůlky. Doufám, že jsem za tu dobu nečinnosti nevyšla ze zvyku...Zatraceně, metala jsem kletby tak rychle, že to vypadalo jako souvislý proud světla, když jsem byla ve vrcholné formě.
,, Immobilus!" křikla jsem a všichni znehybněli. Na neverbální zásah jsem si zatím netroufla, protože by možná neměl takovou sílu a neomráčila bych je všechny. Pohotově jsem je zavřela zpátky do klece a napravila ten nepořádek, který způsobili. Procházela jsem se uličkou směrem k východu, když jsem najednou koutkem oka zaregistrovala něco známého. Zastavila jsem se u lavice, kde sedívali James a Sirius. Na hraně bylo téměř nepostřehnutelně a neohrabaně vyryté srdce a v něm stejným škrabopisem napsané H+S. Zatřásla jsem se, protože se mi vybavily všechny vzpomínky na tuto učebnu. Bříškem prstu jsem pohladila ten nápis, který se však vzápětí zachvěl a změnil na VŽDY TĚ BUDU MILOVAT. Ten...zatracený romantik to věděl, věděl, že sem určitě ještě někdy přijdu, věděl, že mým snem je tady učit obranu proti černé magii. Jen kdyby tehdy věděl, že jsem, že...Náhlý nával smutku byl tak silný, že dokonce přehlušil i mé myšlenky. Kdyby měl někdo ucho přitisknuté ke dveřím, tak by slyšel, jak se učebnou rozléhal tichý pláč.

Večer se blížil a já šla po chodbě do Velké síně, když do mě někdo vrazil. Dle síly nárazu jsem usoudila, že to drobek jako já asi nebude. Byl úplně celý v černém a zle se na mě podíval...Bože poznala jsem ho, to je Severus Snape ze Zmijozelu! Nikdy jsme spolu moc nemluvili.
,, Nemůžete se dívat na cestu?" vyštěkl a já se sbírala ze země, gentleman to nikdy nebyl.
,, To ty jsi do mě vrazil, Severusi," řekla jsem a on se na mě zmateně podíval. Nejdřív jsem ho chtěla oslovit Srabusi, jako to dělával James, ale kvůli Lil jsem to neudělala. Byl to její velmi dobrý přítel, teda až do té doby, než ji nazval mudlovskou šmejdkou a ona mu to nikdy neodpustila. Byla jsem Lilyina nejlepší přítelkyně a věděla jsem, že ji to velmi mrzí, věděla, že on není špatný. Myslím si, že ji dokonce miloval. Tehdy jsem ho našla u jejího bezvládného těla, které držel v náručí, a plakal. Copak by člověk jako on neplakal jedině pro někoho, koho nemiloval více, než sám sebe?
,, Helene?" zeptal se a podal mi ruku. Přijala jsem ji a konečně jsem se zvedla. Přece jen mě poznal. Trochu jsem zamrkala, abych před očima rozehnala mžitky způsobené prudkým pohybem.
,, Ano, budu učit obranu proti černé magii," řekla jsem mile a usmála se na něj.