Znala jsem Siriuse Blacka II ✔

Snape mi čte myšlenky?! ✔

Netrvalo dlouho a Obrana proti černé magii se pro většinu studentů stala oblíbeným předmětem. Koho byste tipovali, že byl s profesorem Lupinem nespokojený? Kdo jiný, než Draco Malfoy a jeho poskoci ze Zmijozelu! 
,, Vidíte to, jak je oblečený? Nosí na sobě horší hadry než náš domácí skřítek," řekl posměšně  a mně se krev vařila v žilách. Blbeček! ,, To odvoláš, Malfoyi!" řekla jsem ledově a on se na mě otočil.
,, A co mi jako uděláš, Whitová, půjdeš si stěžovat za maminkou?" uchechtl se.
,, Fňukání na maminčině ramínku je tvůj styl, Malfoyi," odvětila jsem neméně chladně, ale jeho jsem tím pěkně naštvala, protože se nebelvírští začali smát. Jedna jedna, kamaráde.
,, Já ti ukážu ty jedna malá špinavá..." breptal a sahal po hůlce.
,, Ale copak, došla ti slova?" zeptala jsem se nevinně a Ron, který stál za mnou, se rozchechtal. Najednou Malfoy vytáhl hůlku a namířil ji na mě. Všichni ztichli a já v ruce svírala tu svou.,, Budeš litovat," řekl a tvář se mu zkřivila úšklebkem.
,, Ani ne..."
,, Petrificus totallum!" křikl na mě.
,, Protego!" oplatila jsem mu, když jsem jeho kletbu odrazila. 

,, Co se tady děje?" zeptal se udýchaný Percy, který nejspíš naši šarvátku zaslechl a běžel nás zpacifikovat.
,, Malfoy urážel profesora Lupina a vyslal na mě kletbu Petrificus totallum, klidně se zeptej ostatních, viděli to," řekla jsem klidně, ale Malfoyův obličej získával mírně nachovou barvu. 

,, Ty se do toho nepleť, Weasley," utrousil.
,, Pozor na jazyk, Malfoyi, já jsem primus," řekl Percy důležitě a Malfoy nasupeně odešel.
,, Díky, Percy," řekla jsem a věnovala mu úsměv.
,, Není zač," odpověděl spěšně a vydal se směrem ke knihovně.

,,Ginny, pojď, nebo přijdeme pozdě! Máme lektvary a víš, ž nemá rád pozdní příchody," volala jsem na svou nejlepší kamarádku, která momentálně sbírala učebnice ze země, protože se jí protrhla brašna. Utíkaly jsme chodbami. Sotva jsme ztěžka dosedly do lavice, dveře se s třísknutím zavřely a dovnitř vešel náš mistr lektvarů. Snape šel rychlým krokem ke katedře a jeho černý plášť za ním vlál jako netopýří křídla.
,, Dnes se budeme zabývat Nadouvacím lektvarem. Řekne mi někdo, k čemu slouží?" zeptal se líně a já zvedla ruku.

,, Nikdo?" řekl a posměšně se na mě podíval. Fajn, jak chce. Kdyby se ke mně nechoval tak, jak se chová, tak bych ho měla i ráda, protože je to mistr ve svém oboru a svým způsobem ho obdivuju. Viděla jsem, jak se na mě podíval a ucítila jsem drobný tlak ve spáncích. Nevím, co to je. Nadouvací lektvar způsobuje zvětšení předmětů až na pětinásobek jejich velikosti. Potřebujeme na něj kořen, listy a nektar Nadouvavky Podivné a kost Karkulinky. Postup už si přesně nepamatuju, ale ten bude jistě v učebnici. Výborně. Uslyšela jsem v hlavě hlas profesora Snapa a vytřeštila jsem oči. Copak on mi čte myšlenky?? Ano. Už zase. Jen klid, mamka umí nitrobranu a jistě jsem po ní, takže se jen soustředím. Tlak na spáncích povolil. Super, už mi vylezl z hlavy! Snad neslyšel, jak jsem ho chválila. Ale slyšel. Sakra, ten má ale výdrž, to se musí nechat. Musím se koncentrovat, ukáznit svoji mysl. Zhluboka jsem se nadechla. Pane profesore, měl byste začít s výkladem, protože se na vás a na mne dívá celá třída. Snape sebou škubnul.
,, Recept na přípravu najdete na straně čtyřicet, čas máte do konce hodiny," řekl ledově a já zachytila jeho pohled. Proč ho zajímají zrovna mé myšlenky? V hodinách se k němu snažím chovat slušně a před spolužáky ho většinou nazývám profesorem Snapem a ne sr...ehm, raději nic. Tak proč mě nenávidí? Je to jednoduché, jsem ze Zmijozelu? Ne. Bingo. To je ale hrozně nefér. No jo, život prostě není fér. Musím se přestat topit v sebelítosti a začít pracovat na svém lektvaru. Ke správnému závěru jste došla překvapivě pozdě. Tentokrát jsem se vážně lekla a naštvala zároveň. Začala jsem nahrubo strouhat kořen Nadouvavky. Najednou jsem si všimla, že ve své postarší učebnici mám nějaké poznámky. Schválně jsem se jimi řídila a na konci hodiny Snape zkoušel, jak naše lektvary fungují a jakou mají barvu. Lektvar měl být pískově žlutý. Podle toho, co jsem viděla, jsem ho takový měla jen já. S očekáváním jsem se na něj podívala, ale má radost zhasla dřív, než jsem chtěla, protože jsem si uvědomila, že mě teď určitě zkritizuje za nějakou maličkost a odečte mi deset bodů, protože on body nepřidělovat, jen strhával. No, ještě uvidíme. To ne, zase si nehlídám myšlenky. Koncentrace Whitová, koncentrace! Profesor Snape můj lektvar chvíli zkoumal a počkat, on se na mě nemračí! Neradujte se předčasně. Páni, už mě to začíná děsit. 
,, Vypadá to, že jste ten lektvar...zvládla, jako jediná. Přidávám Nebelvíru pět bodů," řekl a všem mým nebelvírským spolužákům málem vypadly oči z důlků.
,, Zároveň Nebelvíru strhávám dvacet bodů, protože lektvary ostatních jsou, řekněme, nepovedené," dodal a já zakroutila hlavou. Mohl mé v lektvarech plavající spolužáky jen milosrdně přehlížet, ale tohle je prostě on. Modlila jsem se, aby už ukončil hodinu. Když tak učinil, posbírala jsem si své věci a chtěla jsem co nejrychleji vyletět z učebny, ale zastavil mě jeho chladný hlas.
,, Whitová, kam ten spěch," řekl a já polkla.
,, Potřebujete něco, pane profesore?" zeptala jsem se a šourala jsem se ke katedře.
,, Co to dnes mělo znamenat?"
,, Budu si muset osvojit základy nitrobrany, pane," řekla jsem tiše.

,, Žádná drzá poznámka, ale věcné konstatování, lepšíte se," řekl, ale já mu vůbec nerozuměla.
,, Promiňte pane, ale proč jste zrovna ode mne očekával, že budu drzá?" zeptala jsem se nesměle.
,, Myslel jsem si, že jste stejná jako Potter a váš...otec," řekl a já jsem sebou škubla a rozhlédla se po místnosti. Jsme tu sami. Nevím, jestli mě to má potěšit, nebo vyděsit. 
,, Můj otec?" zeptala jsem se nechápavě. Ale ano, teď mi to došlo. Viděla jsem máminy vzpomínky a viděla jsem, jak se v nich táta se strýčkem Jamesem chovali, oba se rádi...předváděli. 
,, Přesně tak," řekl tentokrát nahlas a já se ho začínala bát.
,, Můžu už jít, pane?" zeptala jsem se a sklopila pohled.
,, Jděte a příště si lépe hlídejte myšlenky," řekl s úšklebkem a já jako potlouk letěla až k nebelvírské společence, kde jsem se svalila na pohovku a zakryla si hlavu polštářem. Nevěděla jsem, jestli se mám vztekat nebo brečet. Nakonec, bohužel pro mě, vyhrála ta druhá možnost. Byla jsem z toho tak vyděšená a bezmocná, že mě to přemohlo. Někdo si ke mně sedl a pohladil mě po zádech.
,, Selene, jsi v pořádku?" ozval se tenor Freda Weasleyho. Nečekala bych, že se zrovna kolejní šašek bude pokoušet mě uklidnit, ale je to od něj milé. Sice teď nechci nikoho vidět, ale jeho asi přežiju.
,, Nic mi není, běž pryč," zahuhlala jsem do polštáře, ale on neodcházel. 
,, No, to vidím, ďáblíku. Někdo ti ublížil? Řekni mi to, a s Georgem mu trochu zmalujeme obličej," řekl s náznakem smíchu v hlase.
,, Frede, nech mě být," zavzlykala jsem.
,, No tak, nechceš obejmout? Freddie, je tady pro tebe, Zelenoočko," řekl a mně se koutky roztáhly do úsměvu. Fred mě bere jako jeho další ségru, tak má potřebu mě ochraňovat.
,, Ty jsi ale šašek, Frede," řekla jsem a zvedla hlavu. Posadila jsem se a on roztáhl ruce. Rozesmál mě svým vážným výrazem. Nezbývalo mi nic jiného, než ho obejmout. Jeho svetr byl nasáknutý jeho kořeněnou kolínskou, která moc krásně voněla. Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si ten pocit bezpečí, který cítíte, když jste v něčím objetí. Pustila jsem ho. Hned mi bylo líp a už jsem nebrečela. Dotkla jsem se jeho ruky. Pak se ale stalo něco, co jsme ani jeden nečekali. Uviděla jsem před očima bílé světlo a najednou...počkat, já jsem v mysli Freda Weasleyho? No, vidím tady spoustu blbostí, jako jsou dávivé dortíky, krvácivé kokosky, horečnaté hrudky a bůh ví, co ještě. Mohla jsem vidět jeho vzpomínky, sny a představy. Jedna mě zaujala. Byla jsem to já a on, jak spolu sedíme na astronomické věži a koukáme do krajiny. Najednou jsem ucítila cukání v ruce. Odtáhla jsem se a byla jsem opět v nebelvírské společenské místnosti.

,, Selene, co to bylo?! Tys mi vlezla do mysli?" divil se Fred. Já ale nebyla o moc moudřejší.
,, Já netuším, co se stalo, prostě jsem se jen dotkla tvé ruky svou a najednou jsem viděla tvé myšlenky a vzpomínky. Nevím, že takovou schopnost vůbec mám, opravdu. Teď se mi to stalo poprvé."
,, Tak teď víš, na co jsem, myslel? Co všechno jsi viděla?" šklebil se Fred.
,, Myslíš to s astronomickou věží?"
,, Uf, už jsem myslel, žes narazila na něco horšího, dobrou!" zakřenil se a já se znova rozplácla na pohovce, páni, jsem vážně, vážně divná.