Jiný... [ Yaoi]

Část 28.

- Sice je Valentýn ale... tenhle příběh to ignoruje a jede si svojí :D Tak jsem našel k této kapitole aspoň nějaký obrázek :3
A nějakou tu písničku ale asi určitě úplně nesedí :D

A zároveň je kapitola o něco málo delší :D

Probudil jsem se v temné místnosti. Hlavou mi prolítlo co se stalo. Ležel jsem na zemi a chtěl si stoupnou, ale neumožnovali mi to řetězy na rukou. Byl jsem ze všeho strašně vyděšený. Žádna okna. Jen prázdý pokoj se dveřmi. Chci k Sarrovi...

Když jsem se probudil, skoro mě oslepilo prudké světlo. Až když jsem si zvykl, zvedl jsem se ze země a rozhlédl se kolem sebe. Všechno bylo bílí. Místnost měla asi deset metrů na každou stranu, v rohu misku a hodně vysoký strop. Těsně u stropu byla velká okna kde byli lidé v pláštích. Zavrčel jsem a nevěděl co dělat... Byli na mě divné věci.. kolem krku jsem měl železný kruh, na čumáku ten koš a na uchu mi vysela nějaká.. cedulka.. začal jsem chodit v kruzích po místnosti. Doufal jsem že najdu něco co mi pomůže..

Zkusil jsem si řetězy sundal. Nešlo to... Otevřeli se dveře a dovnitř přišel černovlasý muž. Podíval se na mě arogantním výrazem. Všiml jsem si také blondýny co stála za ním. Přišla ke mně a klekla si. Také muž se ke mne přiblížil, až stál vedle ženy. "Máme na tebe pár otázek. Když budeš spolupracovat nic se ti nestane." řekla a usmála se na mě. Pro mě byl ten úsměv nechutný. Stále jsem mlčel a uhnul pohledem do strany. Začala mluvit dál. "Jak si se poznal s tím vlkodlakem?" nic jsem neříkal. Po chvíli promluvil ten muž. "Mladej... máš poslední možnost s námi spolupracovat. Jinak to s tebou nedopadne dobře." kousl jsem se do rtu. Nemohl jsem jim nic říct. Chtějí ublížit Sarrovi a to nedopustím i za cenu vlastního bezpečí...

Najednou se rozevřela část jedné stěny. Zděsil jsem se když ven vyšel starý vlkodlak. Byl v hrozném stavu a dokonce ani na mě nebyl agresivní.. a to neměl ten koš na tlamě. Klidně by mě mohl zabít.. ale on si jen lehl a díval se na mě. Nechtělo se mi k němu ale.. jen on mi mohl něco říct. Tak jsem přišel blíž.. a zabrumlal na něj. Na znamení že mu nic neudělám a že si chci vyměnit informace.

Žena se najednou postavila, kývla na muže a odešla. Začal jsem se opravdu bát. "Bude to muset jít po zlém..." řekl a přitom se uchechtl. Klekl si, chytl mě za krk a praštil se mnou o zem. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Uviděl jsem, že vytahuje nejaký čip. Začal jsem různě kopat nohama. On mě však začal škrtit. Ruce jsem dal na ty jeho a zkusil je dát pryč. Byl na mě moc silný...

Po chvíli s ním jsem se dozvěděl co mu dělali... Žije dlouhých sedmdesát šest let.. poslední dva roky strávil tady.. ten vlkodlak už ani netoužil po svobodě.. toužil po smrti.. sice jsem vůbec nechtěl.. ale nikdo si nezaslouží tak trpět. Jeden druhému jsme se otřeli čumákem o čumák na rozloučenou.. já mu pak zlomil vaz. Očekával jsem že ty lidi něco udělají.. ale oni si vzali papír a něco zapsali. Měl jsem špatné tušení.