Jiný... [ Yaoi]

Část 34.

- Moooc se omlouvám ale včera jsem na to úplně zapoměl XD Kapitolka je sice o kousíček kratší ale asi pochopíte proč :3

"Ty bys mi mohl pomoct otevřít všechny vchody, klece.. vše. A ty, vlkodlaku, by jsi mohl přesvědčit své druhy ke spolupráci aby mohli všichni utéct. Vím že to zní šíleně ale jinou možnost nevidím.. útěk v malém počtu je nemožný. Snažil jsem se o to už tak dlouho..." Vysvětlil a já se podíval na Nyoka.

Nebyl jsem si tím jistý, ale možná by to mohlo vyjít. "Za pokus to stojí."

"Budu vám moc vděčný. To co se tady děje se nikdy nemělo stát. Ale potřebujete si odpočinout a nabrat síly stejně jako ostatní vlkodlaci." Promluvil a já z něj tedy pomalu slezl a proměnil se. "Jak ostatní odpočívat když týraní?" Zeptal jsem se naštvaně. "Sabotoval jsem jedy a různé další látky a léky. Teď už působí slabě, vůbec a nebo opačně než mají. Díky tomu pořád žiješ. Při zkoumání tvých orgánů a odebírání krve ti vypravili do těla jed." Vysvětlil.

Přemýšlel jsem nad tím co nám právě řekl. Byl jsem mu za to vděčný. Kdyby nebylo jeho, tak by Sarr už dávno nežil...

To mě dost vyděsilo a tak jsem zakňučel a Přitulil se k Nyokovi. "Nemáme moc času.. půjdete?" Zvedl se ze země.

Políbil jsem Sarra na čelo. "Jo půjdem." řekl jsem a pousmál se.

"děkuji." Pousmál se a vykoukl opatrně že dveří. "Musíme rychle. za tři minuty bude procházet hlídka." Upozornil nás a vyšel ven. My za ním.

Šel jsem podle něho a díval se po okolí. Doufám, že se nám to podaří.

Držel jsem se Nyoka protože jsem občas klopýtl. Najednou se ale Kenji prudce schoval za roh a nás tam hned na to stáhl taky. "Pš! Někdo tam je." Šeptl.

Skoro jsem nedýchal, když jsem uslyšel kroky blížící se k nám. Co nejvíc jsem se natlačil na zeď a tiskl se k Sarrovi.

Objal jsem opatrně Nyoka a koutkem oka sledoval jestli někdo nepřijde. Kroky byli blízko ale nakonec dotyčný člověk šel asi zpět. Vylezli jsme ven a tiše proběhli.

Měl jsem srdce až v krku. Tiskl jsem Sarrovu ruku a pokračoval dál.

Běželi jsme ještě docela dlouho spletitými chodbami dokud pomocí klíče neotevřel nějakou zeď. Pustil nás dovnitř a zavřel za sebou. "Není to tady moc velké ale mám tady několik postelí.. lehněte si kde chcete.." pak nám podal dvě plechovky a lžíce. "Určitě máte hlad.. ale nic jiného než fazole nemám."

"Moc za všechno děkujeme." usmál jsem se na něj. Vzal jsem si plechovku s lžící a sedl si do postele v pravém rohu. Chvíli jsem se na plechovku jen díval. Už to bude doba co jsem naposledy jedl.

"taky... Děkuju." Kývl jsem a posadil se k Nyokovi. "Můžu k tobě?" Zeptal jsem se tiše a Kenji nám donesl deky.

"Jasně." vzal jsem si deku, kterou jsem přes sebe přehodil. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec jíst. Myslím, že bych to tak jedině vyzvracel.

"Děkuju." Sedl jsem si těsně k němu a... Nevěděl jsem jak se tohle otevírá. "Pomůžeš..?" Koukl jsem mu do očí.

Vzal jsem mu plechovku z ruky a otevřel ji. "Na." podal jsem mu ji. Tu svoji jsem položil vedle sebe. Nechci přidělávat starosti tím, že bych zvracel.

Nejistě jsem ochutnal. Bylo to docela dobrý. Tak jsem začal jíst a jen se držel abych nehltal. Ale Nyoko nejedl. "Nyoko.. ne hlad?" Zeptal jsem se udiveně.

"Nemám hlad." řekl jsem. Sice to moc pravda nebyla, ale nechtěl jsem to s ním řešit.

"ale... Oni dávali jídlo?" Nahnul jsem hlavu na stranu. Nechápal jsem.

Povzdechl jsem si. "Ano dávali." nechtěl jsem mu lhát, ale nechci to nijak rozebírat.

"aha.." nevím proč, přišlo mi to divné ale nerozebíral jsem to a dojedl. Pak jsem se k němu položil a zavřel oči.

Díval jsem se na něj a usmíval se. Jsem rád, že ho mám zpátky.

Během pár minut jsem usnul. Konečně jsem měl pocit, že si to můžu opravdu dovolit.

Lehl jsem si k němu a také po chvíli usnul. Snad se už normálně vyspím.

Přitulil jsem se k teplu a.. začalo se mi něco zdát.. viděl jsem Nyoka... A.. t-to jsou.. moje vzpomínky!!? Najednou jsem se prudce probudil. Světlo které tady předtím aspoň trochu osvětlovalo místnost bylo zhasnuté ale můj zrak se rychle přizpůsobil. Kenji spal na jedné z postelí. Podíval jsem se na spícího Nyoka a tiše se rozbrečel.

Ucítil jsem, že mi zmizelo teplo. Pomalu jsem se probouzel. Vůbec nic jsem neviděl, ale uslyšel jsem tiché... vzlyky? "Sarre? Děje se něco?" zašeptal jsem.

Podíval jsem se mu do očí a snažil se utřít si slzy. "P-promiň... Promiň že jsem zapomněl... Jak jsem mohl...? Nyo..." Rozbrečel jsem se ještě víc.

Vylítl jsem do sedu a hned ho objal. Byl jsem neuvěřitelně šťastný. Díval jsem se mu do očí a přitom mu utíral slzy. "Všechno je v pořádku lásko." povalil jsem ho na záda a konečně ho hluboce políbil.

++++++++++++++++++

- KONEC!! x3
další zítra! protože jsem nemeho :D aa možná bude i delší :3

snad se vám už tahle kapitola opravdu líbila ;3