What if...

7

Bylo zase pondělí a já musela vstávat do školy. Ze včerejška jsem měla špatný pocit ale věděla jsem, že to bude tak lepší. Přichystala jsem se a cestou jsem poslouchala písničky a nemohla jsem se těch myšlenek zbavit. Jak moc se mi po něm stýskalo ale zároveň jsem byla naštvaná, nebylo nic mezi. Nemůžeme být spolu a nemůžu mu říct, jak mi můj bývalý přítel ublížil. V hlavě vládl zmatek a já se nemohla celý den soustředit.

Poslední hodinu byla chemie s naší třídní, která s sebou táhla několik papírů. Ťukla jsem do Laury, která seděla vedle mě a vyděšeně jsem zamumlala" ,,Neříkej mi, že píšeme zase test.'' Podívala se na mě a zvedla obočí ,,Ty jsi dnes vážně mimo.'' Nechápala jsem, o co jde. ,,O čem to mluvíš?'' Zasmála se a odpověděla ,,No to jsou informace ohledně plesu.''
Jen jak to dořekla už jsem ho měla na stole. Málem bych zapomněla! ,,Budeme muset předávat kytičky a pamětní listy.''
Začala jsem si číst papír s informacemi, začátek plesu 19:00, 19:30 imatrikulace, od 20:00 tancování do 21:00 a poté maturanti. Nejradši bych tam vůbec nešla, imatrikulaci mám dávno za sebou, maturiťák příští rok, teď celý pátek úplně úplně v kelu. Cože?! Zamrkala jsem, zvedla si papír před nos a podívala se ještě jednou. Tento pátek?
,,Děje se něco?'' Šeptla Laura, třídní měla proslov a nechtěla jí rušit. ,,Tento pátek?'' Zeptala jsem se ještě jednou. ,,Nemám šaty sakra!'' Dodala jsem. ,,Já taky ne, nechceš je jít dnes po škole koupit? Nebo se alespoň někam podívat?'' Nabídku jsem přijala a začala si promítat v hlavě, kolik zas utratím. Ke konci hodiny jsme třídní nahlašovali počet vstupenek, každý si bral 1 vstupenku ale Laura si vzala 2. Alespoň ona tam s sebou bude mít nějakou kámošku. Pokrčila jsem rameny a hlavou mi prolítla myšlenka, že jsem si mohla vzít s sebou nějakou taky, ale stejně se tam nezdržím více jak hodinu.
Zvoní a my letíme ke skříňkám, v rychlosti si na sebe hodím kabát, přezuju boty a rychlým krokem jdeme s Laurou na metro.
Před vchodem se Laura zastavila a podívala se na mě jejím známým pohledem.
,,No jasně, že jdeme první do mekáče." Zasmála jsem se a změnily směr.
V mekáči jsme si toho daly opět každá milion, donesly jsme si to ke stolu a usadily se. Když jsem začínala papat mé nuggetky, zeptala se: ,,Co Štěpa?"
Při pomyšlení na něm se mi zachvělo celé mé tělo. ,,Nic" a zakousla jsem se do jídla.
Nechápala a ptala se dál. ,,Jaký nic?! Povídej."
,,No, já nevím. Asi jsem ho mírně poslala do háje."
Laura praštila do stolu a málem zařvala ,,No to si děláš srandu. Uvidíš, že to napravím.'' Protočila jsem očima a zoufale odpověděla: ,,I kdyby, nechci s ním být.''

,,Však ty změníš názor.'' Usmála se.