What if...

29

Bylo těžké se vzpamatovat, co se vlastně stalo. Mé tělo bylo na kterýkoliv vnímání velice oslabené.
Přesto jsem otevřela oči.
Vedle mě, na místě řidiče, seděl Štěpán. Otočila jsem k němu hlavu, abych si ho prohlédla.
Brečel, z nosu a z hlavy mu tekla mírně krev a nadával. Bylo zvláštní ticho, čekala jsem, že uslyším záchranku, lidi snažící se nám pomoci, ale marně.
Byli jsme někde daleko od civilu, opět u lesa, úplně sami.
,,Štěpáne, co se stalo?" Zmateně jsem se optala.
,,Naboural jsem. Jsem takovej čůrák, panebože." Brečel, naříkal a nadával, byl psychicky úplně v háji.
,,Štěpáne, počkej, prosím uklidni se. Nic se neděje." Narovnala jsem se, přiblížila jsem se k němu a chytla ho za rameno.
,,Prosím, jak jsme se sem dostali?"

Štěpán ke mně vzhlédl. Když uviděl mojí tvář, začal brečet ještě více. Stále jsem byla trošičku mimo a můj mozek nedokázal vstřebat, co se odehrálo.
,,Štěpáne, prosím." Prosila jsem ho.
,,No naboural jsem. Málem jsem nás zabil. Musel jsem odjet."
Mlčela jsem. Až teprve teď mi to došlo. Štěpán naboural. Vyděsila jsem se, ale přesto jsem se před ním snažila hrát, že jsem v pohodě, nechtěla jsem ho vystrašit ještě více.
Byla jsem na něj stále naštvaná, jenže tím, že si budeme nadávat se nic nevyřeší. Pouze se věci a situace zhorší.
Nádech, výdech. To zvládnu. Studuji přeci zdravotní školu, ne?
,,Štěpáne, prosím buď v klidu. Nic se nestalo, nikomu se nám nic nestalo, oba žijeme. Auto se opraví a my musíme zůstat klidní, ano?"
Pohladila jsem ho po tváři. Podíval se na mne, stále s vystrašeným výrazem ve tváři. Když uviděl můj úsměv, strach poklesl. Jeho napětí pokleslo. Uklidnila jsem ho.
,,Tak, teď se na mě podívej. Ta krev z hlavy se mi vůbec nelíbí, z nosu také ne. Může jít o narušení spodiny lebeční, neteče ti krev i z ucha?"
Zkontrolovala jsem ho, ale zjistila jsem, že se nic neděje. Oddychla jsem si, vzala jsem mobil a začala jsem vytáčet 155.
,,Ne, nevolej tam, prosím. Jsem v pohodě." Prosil mě.
,,Ty mlč. Studuji zdravotní školu, je moje povinnost jako zdravotnice a jako občan volat záchranku. V prváku jsme měli první pomoc a moc dobře vím, že se teď můžeš cítit v pohodě, ale pokud se ihned nedostaneš do nemocnice, nemusí tomu tak být nadále. Doufám, že mi rozumíš."
Mlčel.
To pro mě byl souhlas.
Začala jsem vytáčet 155, ihned jsem do telefonu řekla mé jméno, podle značky u které Štěpán zaparkoval jsem nahlásila místo, závažnost zranění a podle pokynů paní na lince jsem se řídila tím, co mám dělat.
Bylo po všem, paní hovor zavěsila a my čekali na příjezd záchranky.

Cítila jsem se stále špatně.
Stále k ničemu.
Štěpán sice už nebrečel, ale klepal se. Klepal se asi tak jako já.
,,Není ti zima?" Ozval se.
,,Trošku." Sledovala jsem mé nohy, které jsem už skoro necítila.
Štěpán si sundal mikinu a podal mi jí.
,,Klepeš se taky, tu ti nemohu vzít." Bránila jsem se.
,,Klepu se tím šokem. Vem si jí."
S pohledem do jeho očí jsem si jí vzala, oblékla jsem si jí a poděkovala.
Občas koktal když promluvil, dýchal nahlas, poté potichu. Koukal se po okolí, pak sledoval mě.
Já jsem na tom asi nebyla jinak. Nejen, že jsem byla v šoku, ale ještě jsem byla stále oslabená. Chtělo se mi spát, celý svět se mi motal a já chvilkama cítila, jak upadám do mikrospánku.
,,Niki, není ti zle?" Koktal, přiblížil se a chytnul mě.
Celý svět mi ztmavl, začalo mi pískat v uších a já nebyla schopna reagovat.
Pamatujete si, jak jsem se ptala, jestli existuje místo, kde nejde cítit bolest, pocit viny, méněcennosti a deprese?
To bylo ono.

Jediné, co si potom vybavuji, bylo jak mě podle hlasu nějaký pán fackoval po tvářích a se slovy ,,Omdlela, dehydratovaná, ihned kanyla!" mě vytáhl z auta.
A pak jsem slyšela naříkání Štěpána, který se dokolečka ptal ,,Bude v pořádku?"

... neboj. Budu.