What if...

2.

Uběhlo pár dní, měsíců a já ho už neviděla. Chodila jsem do školy, ze školy a dny utíkaly jako voda. Už to pro mne byla taková věčnost, že jsem už málem na cizince zapomněla. Málem.
,,Tak co ten kluk? Ozval se vůbec?" Ptala se Laura. Laura je moje dobrá kamarádka, bavíme se spolu o všem a je jedna z mála, které věřím. O záhadném klukovi jsem jí řekla ale nerada jsem se k tomu vracela. Podle mého smutného výrazu usoudila, že asi měla být radši zticha.
,,Ty jsi ho od té doby ještě neviděla?" Dodala když připravovala v laborce roztok do odměrné baňky.
S odpovědí jsem nechvátala, kvantitativně jsem spláchla a začala míchat roztok hydroxidu hořečnatého. Chodím na zdravotní školu, konkrétně do 3. ročníku a je to fuška.
,,Ne a jsem ráda." Lhala jsem. Trápila jsem se, ale nechtěla jsem to dát na sobě znát. Proto jsem radši uhýbala pohledem a dělala, že hledám nástavec na pipetu i když jsem ho měla v ruce.
,,Byla jsi z něho tak unešená. Pokud byl ten pravý, on si k tobě cestu najde."
Usmála jsem se. ,,Doufám."
Byl to den na nic, hned po laborkách poslední 2 hodiny počítačů. Jímala mě hrůza a chytal amok, jestli budu vyzkoušená i z tohohle asi brzo umřu. Učitelka nepřekvapila a začala mi pokládat otázky. Zasekla jsem se, vůbec nic jsem neuměla a proto jsem dostala kouli jak hrom. Se studem jsem se doplazila k mému počítači a naštvaně jsem bouhla domstolu. Už mě pěkně všechno štve!
Přece si ale nebudu kazit den kvůli jedné špatné známce. Pak bych se musela zhroutit ze všeho. Zvonek zvoní, škola končí a já vyběhla dolů k šatnám. Dnes jsem na sobě měla černé roztrhané rifle, černé tílko a maskáčový bomber. Byl květen, začínalo být hezky takže jsem byla spokojená po tak dlouhé a náročné zimě si na sebe nebrat tu tlustou bundu. Upravila jsem se a vyšla jsem ze školy.
Před školou jsem se rozhlédla, nadechla čerstvého vzduchu a vydechla. Krásný den. A čas? Podívala jsem se a hned na to se usmála. Den volný, na zítřek nic není protože je pátek a já si tady můžu opět sednout na mojí oblíbenou lavičku.
To byla moje oblíbená činnost, od té doby co jsem tady potkala Štěpána. Při představě na něj jsem se musela usmát. Porozhlédla jsem se směr Karlův most a nemohla věřit svým očím. Stál tam on s růží. Myslela jsem, že se mi to zdá. Posadil se ke mně, hleděl mi do očí a u toho se usmíval.
,,Někdy jindy? Myslím, že to někdy je teď."
Zasmála jsem se. ,,I guess?"
,,I guess you are right." Dal mi růži. S radostí jsem jí přijala a čichla si k ní. Tak nádherně voněla.
,,Je krásná. Moc děkuji, Štěpáne."
,,Ty si stále pamatuješ mé jméno?" Culil se.
,,Ano, i přezdívku." Culila jsem se také.
Všimla jsem si, jak se zalekl a vyděsil, odmlčel se a čekal, co dále mu povím.
,,Cizinec, pamatuješ? Byl jsi moc záhadný."
,,Moc cizinec nejsem, ale pro tebe asi ano." Položil mi ruku na tu mojí. Podívala jsem se mu opět do jeho nádherných očí. Objali jsme se.
Šli jsme se projít na Karlův most a poté do kavárny, ale tentokrát jsem vybrala jednu já. Arkády a kavárna Mio.
,,Co se za tu dobu změnilo?" Míchal jeho oblíbené Latté a tvářil se u toho dost vážně.
,,No, propadám z počítačů, z chemie... jej, takže nic nového." Napila jsem se.
Vykulil oči a vyprskl kafe.
,,Co je? Prostě mi to nejde..." cítila jsem se trapně.
,,Říkáš počítače? O chemii vím velký prd ale počítačům rozumím. Co přesně neumíš?"
,,Tak nějak všechno. To je na dlouho, vážně. Jsem ve třetím ročníku ale probíráme stále stejný věci."
,,Ty vážně z toho propadáš?" Nemohl tomu uvěřit.
,,No, pojala jsem to trošku drsně," uznala jsem. ,,Nepropadám ale mám tam škaredý známky. Dnes jsem třeba dostala za 5."
Napil se a nabídl mi pomoc. ,,Jestli chceš, můžu tě to naučit. Počítačům vážně rozumím a nedělá mi to problém."
Naštvala jsem se. ,,No ale ale, kdy bude podle tebe další příště? Kdy se zase potkáme? Do tý doby si už najdu jiného doučovatele."
Nestojím o nikoho, kdo se ztrácí a poté najde. Nestojím o nikoho, kdo není schopný mi povědět jedinou informaci o sobě. Nestojím o něj aby mě doučoval.
,,Tentokrát slibuju, že už se to nestane. Já ti to někdy vysvětlím." Bylo mu to líto ale já byla chladná. Chtěla jsem si vše ujasnit a Štěpána pojistit.
,,Bohužel u sebe nemám papír ani pero,  jsem moc líná to hledat v kabelce takže to uděláme takhle. Vem si mobil a piš si 722..."
Nadiktovala jsem mu mé telefonní číslo. Slíbil mi, že se mi ozve a poté se zvedl, zamával na číšnici, zaplatil a bez dalšího slova odešel. Věnoval mi úsměv a já jen viděla, jak mizí za skleněnými dveřmi.
Odtáhla jsem od sebe skoro vypité kafe a opřela jsem se. Já už se vážně v tom nevyznám. Sbalila jsem si věci, řekla nashle a s růží v ruce jsem odešla také.