What if...

21

Chybí mi tak strašně moc.

Jeho ruce zaplétající do těch mých, jeho rty ochutnávající ty mé, jeho dlaně objevující mé tělo. Modré oči sledující modré oči.
Byl jako umění.

,,Dobrý den, nevíte náhodou kde je divadlo Hybernia?"
Zeptala jsem se náhodného kolemjdoucího, který byl oblíknutý stejně elegantně, jako já.
,,Stojíte pár kroků od toho. Jdu tam teď taky, ukážu Vám to."
Vlastně ani nevím, proč jsem ho oslovila. Já dobře věděla, kde to je. Byla jsem tak osamocená, tak sama, potřebovala jsem si asi popovídat.
,,Doufám, že jdete také na Romea a Julii." Prohodila jsem.
,,Proč?"
,,Pomůžete mi to najít i vevnitř."
,,Tak to Vás potěším, protože na Romea jdu." Otočil se na mě a usmál se.
Sedli jsme si vedle sebe, po divadle jsme zašli na kávu v kotvě a vyměnili si čísla.
Vlastně jsem tomu nedávala vůbec šanci.
Bylo mi v té době 16, končil mi školní rok a já měla jiné starosti.

Pavel se neozval.

Zapomněla bych, kdyby mi Laura pár dny před koncem školy nepřipoměla, že jsme domluvené o víkendu zajít do Palladia, které je samozřejmě u Hybernie.
Největší zázrak byl, když jsme ho s Laurou potkaly v metru.
Nakonec jsem se dozvěděla, že lísteček s číslem ztratil. Poučil se a tentokrát si číslo napsal do mobilu.

Ozval se hned ten večer.

,,Nikolo?" Vešel do koupelny Štěpán, který se tvářil velice ustaraně, když mě našel ležící na podlaze.
,,Ano?" Bez zájmu jsem odpověděla.
,,Jsi v pořádku?"
To víš, že jo.
,,Jo." Proč stále lžu?
Štěpán mi pomohl vstát, opláchla jsem si obličej a šla s ním dolů do kuchyně.
Neměla jsem vůbec hlad, ale jelikož jídlo dělal Štěpán, najedla jsem se ze slušnosti.

Celé dopoledne probíhalo tak nějak divně. Všichni jsme seděli v obýváku, Radek se snažil ticho vždy nějakým způsobem probourat, ale marně - nikdo jsme se do hovoru nezapojili. Ležela jsem na sedačce, přikrytá dekou se zavřenýma očima. Kluci se zrovna bavili o nějaké akci, na kterou společně půjdou a já usínala.

Stále jsem měla před očima Štěpána, který mě uklidňoval, ale stále tmavnul a tmavnul, až nebyl vidět vůbec. Objevil se tam místo něho Pavel, který se na mě díval jeho přísným, přesto okouzlujícím výrazem. Musela jsem se usmát.
,,Beruško, tak už jsi tu." Promluvil.
Mlčela jsem a zamilovaně ho pozorovala. To je jasný, že jsem tady. Pro tebe.
,,Ale prosím, neubližuj mi."

,,Kdo ti nemá ubližovat?" Zatřásl semnou Štěpán, který mě poslouchal. Probudil mě, já se vylekala a při pohledu na Štěpána jsem se lekla ještě více. Vždyť tu byl před chvílí Pavel?
Kluci mě potichu pozorovali, jak se probouzím a jak se snažím znova neusnout.
,,Nemyslím si, že je ti Niky dobře. Zítra máš školu a jsi po psychické stránce úplně hotová."
Doplnil Štěpána Kuba.

Na doporučení kluků jsem si šla lehnout nahoru, ustalala jsem si a ležela. Radek mi uvařil čaj a seděl chvilku u mě.
,,Hodně ti ublížil, že ano?" Zeptal se Radek.
,,Všechno se mi to vrátilo."
,,Mluv konkrétně, prosím."

,,Ty víš, že tě miluji." Při řvaní stihl udeřit do země talíř, který se roztříštil na milion kousíčků. Rozbíjení věcí a srdcí mu vždy šlo. Bohužel je nikdy neopravil a neslepil kousíčky k sobě, aby opět dávaly celek.
Nebyl stavěný na to dávat věci dopořádku. Byl stvořen věci ničit tak krásným způsobem, při kterém se do něho zamilujete.
,,Tak proč se tak chováš?" Ve řvaní jsem byla silnější zase já.
Oba jsme byli agresivní a naštvaní.
,,Protože už jsem takovej. Myslel jsem, že když už jsme spolu rok a půl zjistíš, jaký jsem."
Všechna slova, která jsem měla na jazyku byla spolknuta. Přemýšela jsem, co na to Pavlovi odpovím, ale byl rychlejší.
,,Miluji tě. Ale smiř se s tím, že jsem takovej, jakej jsem. Pokud se s tím nesmíříš, nejsme k sobě určený."
V hloubi duše jsem se postupně se vším smiřovala. S jeho poznámkami, s jeho pozdními příchody a s jeho ulhanou povahou. Stále mi lhal. Jenže já si zvykla a brala to jako samozřejmost. Horší pro mě byl fakt, že si na mě občas vybíjel zlost i jinačím způsobem.
Nebyla jsem týraná. Nebyla jsem šikanovaná. Bylo mi akorát ubližováno. Občas mi vlepil facku, vytrhal pár vlasů a při nejlepším mě jen škrtil.
Kdyby to nedělal a nevybíjel si na mě zlost pravidelně, myslím, že by jeho pohárek přetekl a jeho prázdnou ruku by vystřídala pistole.

On by byl schopný mě i zabít.

Jak on říkal,
            Pro lásku by zabíjel.