What if...

6

,,Kde jsme to skončili?" Usmál se. ,,U komprese." Úsměv jsem mu oplatila.
,,Máš pravdu. Nechceš si jít spíše s tím učením sednout na balkón na čerstvý vzduch?" Návrh jsem ihned přijala a šla. Popravdě jsem ho ani pořádně neposlouchala, přemýšlela jsem nad Radkem. Vrtalo mi to hlavou.
,,Hele Niki." Přestal, ,,Co se zas děje? Máš výraz jako v ten den, kdy jsme se poznali."
Cukla jsem sebou. ,,Cože?" 
Už nebyl v mé hlavě jen radek ale i ,,on" kvůli kterému jsem toho tolik probrečela. Díky Štěpánovi se mi povedlo zapomenout, ale znova mi to vše nechtěně připoměl.
Vzal mě kolem ramen a já se odtrhla. Vždyť takhle to přece nemělo být, tak jsem to vůbec nechtěla. Akorát si Štěpána zbytečně omotávám kolem prstu.
,,Hele, já asi budu muset domů. Musím se ještě učit plno věcí a už je hodně hodin." Zvedla jsem se, ale Štěpán mě přiměl si opět sednout.
,,Něco se děje. Prosím, řekni mi vše." Hleděl mi do očí.
,,Nejsem ten typ holky pro tebe. Nechci ti ublížit."
,,Těžko ublížíš osobě, která je zničená."
Takovouhle reakci jsem nečekala.
Mlčela jsem, mlčel on a oba jsme hleděli na na oblohu. Bylo slunečno, mrak v nedohlednu a jemný vítr, který nás hladil po pokožce. Dotýkal se mě a stromy mi našeptávaly a dodávaly sílu. Se Štěpánem se cítím dobře, ale nevím, jestli vůbec chci něco více. Jestli to dokážu.
Po dlouhé době jsem se odhodlala promluvit. ,,Víš... ten den, co jsem tě poprvé uviděla, bylo to pro mě všechno neskutečné. Vidět tak krásné oči, které mají o mě starost, hledí na mě a mají zájem semnou někam jít. Je mi s tebou moc fajn. Ale nevím, jesti bys semnou byl spokojený i v budoucnosti."
Odmlčel se. Ležel na křesle a zavřel oči. ,,Já ti ale vůbec nerozumím. Proč jsi ten den brečela? Pamatuješ si, jak jsi mi řekla, že nejsi k moc lidem otevřená? Rozhodně víš i o tom, jak jsi mi sama od sebe dala telefonní číslo. V čem je teda problém?"
Koukala jsem do země. Vše jsem si uvědomovala. Líbí se mi. Ach bože, to je jasný, že se mi líbí.
,,Já ti prostě... nechci ublížit."
,,Teď mi ubližuješ."
Bylo mi na nic. Nemůžu mu říct pravdu. Nic by nepochopil. Nemůžu mu říct, proč jsem ten den vzlykala.
,,Prosím Štěpáne... chci domů. Odvezeš mě?"
Beze slova se postavil, šel dolů a já cupitala za ním. V autě vládla špatná a zničená nálada a já cítila Štěpánovu bolest. Štěpán cítil tu moji, ale nerozuměl tomu. Doufám, že se ještě naskytne příležitost ti to Štěpáne vše vysvětlit. Doufám v to. Prosím.