What if...

36

,,Pojď ke mně." Mluvila jsem ke Štěpánovi, který se mě snažil uložit. Bohužel mě ignoroval a já se jeho pozornosti musela domáhat jinačím způsobem.
Když si vedle mě lehnul, sedla jsem si na jeho klín a pomalu jsem mu začala sundávat jeho oblíbenou mikinu s jeho logem.
V jeho očích jsem vyčetla, že si to užívá. Líbilo se mi pozorovat a dělat vše, co mu dělá dobře. Vzbuzovalo to ve mně tentokrát jiný, o hodně silnější pocit než nikdy předtím.
Po jeho mikině následovala košile, kterou měl na sobě pečlivě zapnutou. Bohužel jsem se na knoflíky nedokázala soustředit, proto jsem košili začala trhat. Štěpán se mírně pousmál, zasmál se a z jeho klína, už výrazně tvrdšího, mě schodil na postel.
Opičil se po mne, hleděl mi do mých, modrých očí a snažil se mě zbavit trička. Kalhot.
A já se mu snažila rozepnout pásek.
Políbila jsem ho, odměnila jsem se protože se mi to povedlo celkem rychle.
Svléknout zbývající kousky už bylo lehké.

Byla to taková hra.
Kdo koho svlékne dříve.

A já jsem vyhrála.

Euforie, vášeň a pocit lásky. To byly pocity, které jsem zažívala 100x více než kdy předtím.
Byli jsme divoký a tvrdý, nesnažili jsme se být jemný. Každý měl totiž práh bolesti nastaven jinak.
Já ho třeba neměla vůbec.
Doteky, kterýma mě zahlcoval mé tělo pociťovalo více, jakoby má pokožka byla všude citlivější.
Ona taky byla.

Oba jsme si lehli vedle sebe a já si všímala, že moje halucinace přecházejí. Štěpánovi vymizel alkohol z těla a mně vymizela droga z krve.
Začala jsem si více uvědomovat, že je to vše jen realita a ne pouhý sen.
Že jsem vážně vedle Štěpána...
Vedle člověka kterého miluju.

Toho rána

Probudili mne kroky, které se rozléhaly po celém pokoji. Slyšela jsem praskání dřeva, které bylo hlasitější a hlasitější. Byla to Laura, která čekala, až se probudím.
Opřela jsem se, promnula jsem si oči a sledovala Lauru, jak si sedá na postel.
,,Co to mělo včera být?" Ptala se mě. Bohužel jsem jí nemohla souvisle odpovědět, protože má mysl byla stále někde mimo.
,,Potřebovala jsem se ti včera s něčím.. jaksi svěřit." Své nenamalované, modré oči odvrátila od těch mých. Vzhlédla k oknu, poté ke mně.

Když už Laura otevírala pusu, že konečně vysloví to, co má na srdci tak nás přerušil Štěpán, který vrazil do pokoje.
Obě jsme si ho pečlivě prohlédly a poté zase mlčky sklopily hlavu. Tak možná příště.
,,Jé, ty jsi už vzhůru." Mírně se pousmál.
,,Ahoj Lauro." Úsměv věnoval i černovlásce, která pomalu odcházela do svého pokoje. Gesty mi naznačila, že mi to řekne někdy jindy. Pokrčila jsem nad tím rameny a hlavu jsem otočila na Štěpána, který měl na sobě jeho mikinu.

Po zemi se totiž válely kousky jeho roztržené košile a chudák neměl nic jiného na sebe.
,,Oblíkni se, už pojedem." Zavelel, sedl si na kraj postele, vzal do ruky mobila a dělal, že mě nevidí.

Uvědomila jsem si, že mé oblečení se válí na druhé straně pokoje. Jak jsem se postavila, hlava se mi zatočila ještě více. Musela jsem si opět sednout. Hlavu jsem si chytla, tělo jsem opět přikryla peřinou a s prosebným výrazem jsem vzhlédla ke stále naštvanému Štěpánovi.
Ignoroval mě, asi to bude vážnější, než jsem si myslela. Se vzdechem jsem se teda opět zvedla, pomalu jsem si oblékla spodní prádlo, poté následovaly rifle a tričko.

To, že mi to trvalo dlouho potvrdil Štěpán. Vzdychal, ani se na mě nepodíval, oči měl stále nalepené na mobilu a řešil si své věci.

,,Tak, už jsem." Promluvila jsem po tak dlouhém tichu.
Štěpán konečně ke mně vzhlédl, bez jediného náznaku úsměvu tvář sklopil, vstal a šel pryč. Stačil za sebou zavřít i dveře.

Asi jsem to včera přehnala.