What if...

31

Další den probíhal v pořádku, už jsem se dokázala lépe pohybovat, nepotřebovala jsem doplňovat živiny ani polykat prášky na uklidnění. Ráno na vizitě zamnou přišly 2 sestry.
Sestrřičky mi jako vždy zkontrolovaly teplotu a tlak. Propláchly mi kanylu, promačkaly břicho a zkontrolovaly ránu na hlavě.
Podle jejich spokojeného výrazu na tváři jsem usoudila, že se lepším a už žádné komplikace čekat nemusím.
Poté do místnosti vstoupil doktor, kterého jeem zahlédla tu noc, kterou jsem do nemocnice přijela.
Když měly hotovo, pokynem hlavy je vyzval k odchodu.
Narovnala jsem se, chytla jsem mu ruku, kterou mi podal na podání a čekala jsem, co z něho vypadne. Možná jsem to zakřikla, že se lepším.
,,Dobrý den, já jsem Ondřej Suchý, jsem primář. Přišel jsem se za vámi podívat, jak si vedete."
Aha, takže dokonce primář. Musela jsem se usmát, posadila jsem se a řekla: ,,Už je mi mnohem lépe."
,,Fyzicky ano." Dodal. Nechal se odmlčet, ale po chvilce opět promluvil.
,,Slyšel jsem, respektive jsem i usoudil, že vaše zkolabování ve vozidle nebylo zcela kvůli nedostatečnému přísunu živin."
Sledovala jsem ho, jak si mnul menší bradku, přitom se tvářil velice vážně. Občas si narovnal brýle, nebo si srovnal plášť.
Nevěděla jsem, co na to říct. Dívala jsem se do blba a čekala jsem, jestli ještě mi k tomu něco řekne.
,,Váš, spolujezdec nebo přítel, teď nevím," rozhodil rukama ,,...On vám ublížil?" Podíval se mi do očí.
,,Ne!" Toto slovo jsem až skoro vykřikla. ,,Pardon, ne, neublížil. Ten den byl zkrátka... nepovedený."
Sledoval mě, poté se dal opět do řeči.
,,Pokud vám ublížil, říct nám to musíte."
,,Ne, on mi vážně neublížil. Bylo toho akorát zkrátka už moc, mé tělo to nějak nepobralo."
Kývnul hlavou.
,,To chápu." Vzdychnul si, poté se mi opět podíval do očí.
,,Usoudil jsem, že by vám rozhodně pomohla, jak to říct, jaksi odborná pomoc. Jestli víte, co tím myslím."
,,Psycholog?" Optala jsem se.
,,Ano, psycholog. V nemocnici máme špičkovou, vycvičenou paní, která ví, co dělá. Zvažte to."
,,Možná by mi jedno sezení pomohlo. Mám potřebu se vypovídat."
Usmál se.
,,Domluvím to s ní. Jsem rád, že s tím souhlasíte."
Rozloučili jsme se, já si opět lehla a vytáhla jsem ze skříně mobil. Zjistila jsem, že mi asi 3x volala Laura, moje kamarádka.
Usmála jsem se, vytočila její číslo a čekala jsem, až to zvedne.
,,No nazdar, proč mi neodepisuješ na zprávy?" Stěžovala si. ,,Dokonce ani telefon nebereš."
,,Promiň, ale nějak se mi sekají data."
,,Vím, že jsi v nemocnici. Dnes mě tam čekej."
Usmála jsem se. Konečně si s někým normálním popovídám.
,,Ježiš! Tak to se už těším." Odpověděla jsem s nadšením, které se odráželo v mém hlase.

Jelikož bylo stále ráno, něco okolo deváté a já byla stále mírně slabá, rozhodla jsem se, že mému tělu spánek neuškodí. Šla jsem tedy spát.
Probudila jsem se něco okolo jedné, kdy už roznášeli obědy. Nejen, že mi milá sestřička na pokoj přinesla oběd, ale i Lauru, která se na mě zašklebila už z dálky. Škleb jsem jí vrátila.
,,Co ty, ulejvačko. Neříkej, že budeš chybět i zítra, zrovna na tvojí oblíbenou chemii." Zasmála se.
,,Tak strašně mě to mrzí, ale ano." Usmála jsem se, oběd jsem si odložila na noční stolek a věnovala se Lauře.
Povídaly jsme si o všem možným, chtěla vědět, jak se stala ta bouračka, proč se to stalo a jaký to bylo. Vše jsem jí popsala, seřvala mě, potom litovala, poté mě opět seřvala ale ke konci mě oslovovala chudáčkem.
Když se chystala domů a zvedala se, vzpomněla si, že mi chtěla něco oznámit.
,,Kdybys reagovala na moje zprávy víš moc dobře, o čem chci mluvit. V pátek odjede máma, jsem doma sama, pokud se teda nepočítá můj pes Ringo." Nad představou svého psa se usmála. ,,Tak jsem se tě chtěla zeptat, příjdeš na menší oslavu?"
Vzdychla jsem. ,,No hele, už je mi dobře, vypadá to, že půjdu brzo domů, takže asi příjdu." Usmála jsem se.
,,Super." Usmála se. ,,Vem s sebou i toho tvýho, em, cizince?"
,,Štěpána." Opravila jsem jí.
,,Jo, přesně toho jsem měla na mysli." Zasmála se.

Lauru jsem vyprovodila a poděkovala jsem jí za jídlo, které mi přinesla. Uklidila jsem si ho a dala se do obědu. Poté jsem šla ke Štěpánovi vedle.

Krátce před večeří se zamnou zastavil primář, který s sebou vedl i psycholožku. Už z dálky se na mě usmívala a já věděla, že si sedneme.
Představily jsme se, usadila se a zeptala se:

,,Tak co? Jak se máš?"
Musím se konečně někomu svěřit. Nadechla jsem se a začala povídat..