What if...

26

Ahoj všichni!:) konečně je tady nová kapitolka - bohužel teď nemám moc čas na to psát, kvůli škole. Budu se snažit být aktivnější. ❤ a děkuji za všechny krásné komentáře, děláte mi tím ohromnou radost.❤

Po týdnu

Byl pátek, konečně. Skončili jsme asi o 3 hodiny dříve, takže jsem se domů vrátila asi ve 12. Hodila jsem si na postel kabelku s učebnicema, napustila jsem si horkou vanu a své tělo jsem ponořila do vařící vody. Ležela jsem ve vaně a přemýšlela, kam zítra půjdeme se Štěpánem. Nebo budeme u něho? Ušklíbla jsem se, jo, budeme u něho.
Z mého dumání mě vyrušil mobil. Přišla mi SMS.
Otráveně jsem protočila oči, sprchu opět vrátila na své místo a natáhla jsem se pro telefon, který jsem položila na skříňku, kterou máme v koupelně. Myslela jsem, že mi napsala máma, ale bylo to neznámé číslo.
Ze zvědavosti jsem na zprávu klikla a opět se položila do, už studené, vody.

Sraz dnes ve 4, víš, kde. Budu na tebe čekat, beruško. Prosím, musím tě vidět.

Mobil jsem naštvaně odhodila, rovnou jsem vylezla z vany a vzala si na sebe župan.
V koupelně jsem uklidila, vyfoukala jsem si vlasy a s telefonem v ruce jsem se přesunula do obýváku, kde jsem začala vytáčet číslo na Rózu, moji kamarádku. Opřela jsem si hlavu mojí dlaní, koukala jsem z okna a čekala, až mi to zvedne. Jakmile jsem uslyšela "haló" cukla jsem sebou, zvedla se a šla jsem si sednout na gauč.
,,Jé, no čáu. Né, nic se neděje..." Můj nadšený tón hlasu vystřídal vzdech. ,,Dobře, možná se něco děje."
,,Hele, po telefonu toho s tebou moc nevyřeším, nemáš chvíli čas? Popovídáme si o tom v naší oblíbené kavárně." Ozvala se Róza.
,,Dobře, tak za půl hoďky? Nebo víš co? Za hodinu, ty bys zas přišla pozdě." Zasmála jsem se. Z Rózy telefonu jsem uslyšela to samý, poté típla telefon.
Po hovoru jsem se usmála. Jsem ráda, že mám takové kamarády.

Když jsem mířila ke kavárně, už jsem viděla Rózu, která stála před místem určení a vyhlížela mne. Když jsme se spatřily, obě jsme se usmály a šly si spolu sednout k našemu oblíbenému stolu, kde máme výhled na palladium a ... divadlo Hybernia.
,,Tak jsme tady zas..." na mém obličeji se objevil náznak úsměvu.
,,Přesně tak." Róza se vždy usmívala, proto mi dodávala energii a můj náznak úsměvu se rázem proměnil na úsměv.
Přišla za námi milá servírka a jako vždy jsme si obě objednaly Latte. Jakmile nám ho přinesla, začala se Róza ptát, co se stalo.
,,Tak, povídej."
,,Napsal mi... Pavel."
,,No a co napsal?" Míchala si kafe.
,,No, že máme ve 4 sraz. Neptal se mě, napsal to jako hotovou věc. Co mám dělat?" Rózu jsem napodobila, zamíchala jsem si kafe taky.
,,Počkej počkej." Podívala se na mne. ,,Proč bys tam měla chodit? Máš Štěpána, ne?" Tvářila se naštvaně.
,,Ale, ale. Vždyť o nic nejde. Potřebuje si semnou promluvit."
,,Jo? A kde jako se máte sejít?" Ptala se dále.
Mlčela jsem, asi jí to došlo.
,,Hele, dělej jak chceš. Ale i když si budete jen "povídat" tak to nic nemění na tom, že až se to Štěpán dozví, bude hodně naštvaný."

Róza měla pravdu. Vzpomněla jsem si na to, jak mi kladl na srdce, že se nemám s Pavlem scházet. Jenže, co když to je vážně něco důležitého? Co když mi to chce říct už dávno, jen ještě nenašel příležitost?

Asi jsem se rozhodla špatně.

Róze jsem po našem kafíčkování zalhala, že jedu domů. Místo toho jsem jela úplně na opačnou stranu. Jako v minulosti.
Připadala jsem si opět jako pejsek. Jako ochočený pejsek, který páníčka poslechne na každý povel. Bohužel.

Věděl to. Věděl to, že si semnou může dělat, co chce.

Když jsem stála před jeho domem, začala jsem si to vyčítat. Že jsem ho opět poslechla.
Bylo mi líto Štěpána. Naštěstí ho zítra uvidím, budu s ním a bude vše v pořádku. Snad. S Pavlem si jen promluvím, potom hned půjdu.

Přistoupila jsem blíže ke dveřím, pomalinku jsem je otevřela a vkročila. Ozvalo se ,,Čekal jsem, beruško."

A to byl ten den, kdy jsem porušila slib.