What if...

20

Byla neděle ráno.
Já se opět probudila ve Štěpánovo posteli doufající, že to byl vše pouze zlý sen. Snažila jsem se si pomalinku vzpomenout na vše, co se stalo včera. Po dlouhém přemýšlení mi vše začalo docházet a já se opět cítila na dně. Jelikož alkohol z mého těla již dávno vyprchal, mé pocity a emoce byly mnohem silnější než před pár hodinama.
Odkud sakra znají Pavla a proč tu byl?
Jelikož měl Kuba narozeniny, asi logicky, aby mu popřál. Plácla jsem se přes čelo a opět se položila na měkkou postel. Zjistila jsem, že tu Štěpán nebyl.
Otočila jsem se na bok, abych viděla na dveře a začala jsem přemýšlet nad Pavlem.

,,Proč mi furt tak ubližuješ, Pavle?" Zeptala jsem se narovinu Pavla, který seděl na křesle a četl si knihu. Vzhlédl ke mne.
,,Nevím, o čem to mluvíš."
Sklopila jsem hlavu a sledovala mé nahé tělo, které se snažilo zakrýt všemožnými způsoby. Okolo mého těla byly přivázané rezávé řetěze, které studily celé mé tělo.
,,Můžu se už obléct?"
Zeptala jsem se, klepající se zimou. Nedočkala jsem se žádné odpovědi.
Vzdychla jsem si, položila se na sedačku s pohledem upřeným na Pavlovi, který si četl jeho oblíbenou knihu, Mesiáše. Také jsem jí četla ale byla na mě až moc... podrobná.
,,Neoblíkej se. Líbí se mi, když jsi nahá."
,,Ale mně je zima."
,,No a co." Zařval na mne a odhodil knihu na stůl. Cukla jsem sebou a svůj pohled ihned od Pavla odvrátila. Nemohla jsem se mu podívat do očí.
,,Beruško." Usmál se na mě. Hodil mi deku a já se přikryla.
I kdyby mě milionkrát uhodil, škrtil, ponižoval mne, budu ho stále milovat. Milovala bych ho, i kdyby mě zabil, protože kdykoliv vyslovil z jeho úst beruško, podlamovaly se mi kolena a já v tu ránu na všechno zapomněla.
Jakoby mě hypnotizoval.

Ozvalo se zaťukání na dveře, které mě v mém přemýšlení a vzpomínání vyrušilo. Byl to Štěpán.
Chvilku na mě tak koukal, poté se rozhodl pomalým krokem přistoupit. Klekl si, aby mi pořádně viděl do obličeje.
,,Dobré ráno, je deset. Máš připravenou snídani a kafe." Pokusil se o úsměv. Bylo vidět, že je na tom stejně špatně, jako já.
,,Děkuji. Hned příjdu." Zachumlala jsem se do peřiny více. Nechtěla jsem, aby mne v tomto stavu viděl.
Odkryl mne a promluvil: ,,Niky, já jsem opravdu nevěděl, že Pavel dokáže být takový idiot. Že by ti dokázal takhle ublížit."
,,Je to zamnou." Proč se vůbec snažím o to lhát?
,,Ne, není. A my to nenecháme být. Já, Radek i Kuba."
,,To jste vážně hodný, ale myslím, že je to už dávno minulost a teď zmůžeme maximálně velký prd."
,,Neboj, něco vymyslíme." Kývl hlavou a ještě jednou mi zopakoval, že jsou všichni dole a snídají. Když Štěpán odešel, navštívila jsem před příchodem dolů koupelnu.
Převlékla jsem se, vyčistila obličej a lehce se namalovala.
Nedalo mi to a musela jsem se v zrcadle pořád prohlížet.
Sledovat samu sebe.
Jak koukám a jak vypadám.
Možná měl pravdu. Jsem k ničemu. Možná nic není tak, jak to vypadá. Možná mě Štěpán ani nemiluje. Co když to bylo vše domluvené?
Začala jsem panikařit, opláchla jsem si obličej studenou vodou, sedla jsem si na podlahu a začala zhluboka dýchat.
Ne, prosím ne. Ne zas.
Snažila jsem se pomocí dechových cvičení uklidnit, ale nic moc nepomáhalo. Dostala jsem panickou ataci, která se mě zmocňovala natolik, až jsem nemohla vnímat okolní svět.
Jediný, nad čím jsem přemýšlela byl Pavel.

,,Tak co Pavel včera? Jaký to s ním bylo?" Zeptala se Róza, moje kamarádka, se kterou ráda chodím na kafe do kotvy.
,,Ale jo. Dobrý." Usmála jsem se.
Napila jsem se kávy a vzdychla jsem. Róza se snažila plechovku Redbullu nalít do skleničky a já pozorovala Prahu z okýna. Je to malé město, nezdá se to. Je tu miliarda lidí na sobě, není tu moc místa a kamkoliv jdu, hodně lidí poznám. Plno falešných lidí.
,,Co se ti líbí na Pavlovi nejvíce?" Zeptala se mě. Asi jen tak, aby řeč nestála. To ale nevěděla, jaké ve mně vyvolala emoce, protože jsem si Pavla představila.
,,Jeho oči, ty jsou dokonalý. Takové okýnka do jeho duše. Vlasy, má je vždy voňavé a umyté, když k němu jdu, vždy se sprchuje. Smysl pro humor, ten mě vždy dostane," uchechtla jsem se. ,,A to jeho tělo." Při představě nad jeho tělem mnou projela vlna emocí, která se zmocňovala mimiky mého obličeje. Róza se zasmála.
,,Dobře, klídek Nikčo, klídek." Uklidňovala mě s hlasitým smíchem.

Kdykoliv se mne někdo zeptal na Pavla, viděla jsem v něm toho hodného kluka, který si mě hýčkal. Byla jsem zaslepená láskou, nikdy jsem nezmiňovala jaký je, když je sám. Co se v něm probudí a jak si na mne dokáže vybít zlost.

Přesto mi chybí.

Ach, jak moc mi chybí.