What if...

8

Ahoj všichni! Hned na začátek bych vám strašně moc chtěla poděkovat za tu obrovskou podporu, kterou mi dáváte. Mám z toho neskutečnou radost a doufám, že se vám nadále příběh bude líbit❤😍

Že by pondělní nákup šatů proběhl dobře?'' Říkala jsem si u zrcadla. Měla jsem na sobě sice krátké, ale elegantní červené šaty bez ramínek. ,,Co mi to ta Laura zas poradila, abych si koupila." Vzdychla jsem si, sedla si na postel a prohlédla si mé podpatky. Jo, na nich se zabiju.
Do pokoje vešla máma, prohlédla si mě a trošičku vyděšeně pronesla: ,,Nikolo? Nějak tě nepoznávám."
,,Věř mi, že bych si nejradši na sebe vzala džíny a botasky."
,,Jo, to už se mi k tobě hodí více." Usmála se a sedla si vedle mě. ,,Chce se ti tam?"
,,Ne." Položila jsem si hlavu na maminy rameno.
,,To přetrpíš. Zítra to zvládneš a sluší ti to. A co vlastně dnes ve škole? A Štěpán?"
,,Ve škole? Ani nic nového. Psali jsme tu angličtinu, mám za jedna, potom ještě češtinu a to mám dvojku a Štěpán? Už jsme si nenapsali."
,,A jak je to možný? Nic jsi mi neřekla."
,,To je jedno mami, netrápí mě to tak to neřeš." Pokusila jsem se o úsměv. Je jasné, že mě to mrzí, jenže nechci maminku, jediného člověka kterého mám, trápit. Převlékla jsem se do domácího a lehla si do postele a vzala si notebook. Spustila jsem youtube, zapojila sluchátka a zadala jsem do vyhledávače Eda Sheerana. Vždy mi pomůže se uklidnit. Při hledání dalších písní jsem si vzpomněla na spolubydlícího Štěpána, Radka. Jak jen se to jmenoval? Snažila jsem se vzpomenout, ale nešlo mi to. Vzdychla jsem a lehla si, bádala jsem v paměti ale jediné, na co jsem si vzpomněla bylo začáteční písmenko W. Nikdy jsem ty dva ani neviděla, asi bych je nepoznala. Mávla jsem nad tím rukou a až si vzpomenu, podívám se. Vše jsem vypla a šla spát.

Další den jsme měli volno, přesně kvůli plesu. Musela jsem tam být už v 19:30, takže jsem si krásně pospala. Byla jsem sama doma, máma byla v práci, takže jsem měla klid a užívala jsem si každé volné minuty. Udělala jsem si snídani, kafíčko a lehla si do vany. Po vydatné vaně, kde jsem nakonec opět usla, jsem nám s mámou uvařila k obědu špagety, je to nejvíc jednoduchý jídlo plus to je strašně dobrý. Já vlastně miluju celkově všechno jídlo, ještě se mi nestalo, že bych něco nesnědla. Jsem strašný jedlík a bojím se, že to dnes na mých plesových utáhlých šatech bude vidět.
Sedla jsem si, dala si sluchátka a začala jsem se připravovat. Stíny, linky, řasenka, obočí, korektor, tvářenka, bronzer, pudr, rozjasňovač... bylo toho tolik, až jsem cítila, že můj obličej nemůže ani dýchat. Vyžehlila jsem si vlasy a při pohledu do malého kosmetického zrcátka, které mi dnes ráno věnovala maminka jsem nemohla uvěřit svým očím. Namalovat se umím, možná kdybych měla každé ráno hodinu času, takhle bych se malovala častěji.

V metru jsem se psychicky připravila a kontrolovala peněženku, zda mám dost peněz na ten alkohol, co tam budu muset vypít. Lidé na mě divně koukali, protože na podpatcích se mi nechodí úplně nejlépe, možná to bude i tím, jak jsem se tvářila. Poslední dobou nemám dobrou náladu a Štěpán se o to už vůbec nezasloužil. Snažila jsem se na to zapomenout a vstoupila jsem do Lucerny, kde už stály a mávaly mi holky. Usmála jsem se a šly jsme do šatny.