What if...

39

Ahoj všichni. <3 Konečně je tu nová část! Doufám, že se vám bude líbit a zůstanete mi věrní i nadále, neskutečně si vaší podpory vážím. <3 Teď mám docela dost času na psaní, takže čekejte nový a nový kapitoly.:)

Šla sem se Štěpánem k němu domů. Vím, že byl stále naštvaný kvůli tomu, co se stalo na oslavě u Laury i když se snažil usmívat a dělat, že se nic neděje. Asi neměl to srdce mě poslat zpátky na autobus, abych jela domů když jsem se sem válčila takovou dlouhou cestu.

V obýváku, kde jsme seděli vládla nepříjemná atmosféra. Nepříjemné ticho, nervozita a obloha, která se pomalu začala stmívat nám moc do nálady nepřidávala. Rozhodla jsem se, že prolomím ticho a zvednu se z gauče. Štěpána jsem vyrušila z jeho zamyšleného pohledu, který směřoval do země a podíval se na mne, kam mám namířeno. Myslím, že se chtěl zeptat, kam jdu, ale hned si to rozmyslel a mírně pootevřenou pusu zavřel.

Jak jsem říkala, miluju čaj a rozhodla jsem se, že nám ho udělám. Bylo mi trošku nepříjemný, jak na mě Štěpán celou dobu civěl, ale v kuchyni bylo otevřené okno a já se potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu, jinak bych se asi zbláznila.

Přinesla jsem nám ho a sedla si opět ke Štěpánovi. Koutkem oka jsem se na něj podívala a čekala, zda vydá nějakou hlásku. Opět hleděl na zem, mnul si ruce a neměl odvahu mluvit. 

Když mlčel Pavel, věděla jsem, že se něco stane. Seděl v křesle, ruce volně položené a sledoval mě, jak čuchám k růži, kterou mi ten den koupil. Ani nevím, proč jsem to dělala - věděla jsem, jak růže voní - asi jsem nechtěla sedět mlčky a čumět do blba, aspoň jsem byla zaneprázdněná a nemusela jsem přemýšlet nad tím, zda na mě Pavel zrovna kouká nebo ne. I když jsem stejně cítila, že mě celou dobu pečlivě pozoruje. 

Pomalinku a potichu se zvedl, bylo to tak potiché, že kdybych neměla periferní vidění, snad si jeho pohybu ani nepovšimnu, přisedl si ke mně a obejmul mě rukou kolem ramen. Prsty si hrál s konečky mých vlasů, které zamotal a poté trhnul. Mírně jsem sebou cukla a kytičku upustila. 

Největší ironie byla ta, že růži mi koupil jenom kvůli tomu, aby mohl zahnat pocit viny. Za to, co mi v budoucnu opět provede. 

Nohy se mi začaly klepat a já si položila tvář do dlaní. ,,Štěpáne, prosimtě mluv semnou. Omlouvám se ti." Vzlykla jsem a palcem jsem si utřela slzu, která mi tekla po tváři.

,,Vím, že to semnou není jednoduché, jsem složitá a komplikovaná," nadechla jsem se, ,,Štěpáne, já tě miluji." Dodala jsem a zvedla jsem pohled k jeho tváři, která na mě starostlivě hleděla.

,,Taky tě miluji." Odvrátil zrak do mobilu, kde mu právě pípla zpráva. Zvědavě jsem se poohlédla i když jsem nic nestačila vidět, protože Štěpán ihned mobil zhasnul. Podíval se na mne a mírně, opatrně se usmál.

Jeho odpověď, že mě miluje mě natolik uklidnila, že jsem konečně měla sílu se opřít a udělat si pohodlí. Stále jsem si nějak neuvědomovala, že se semnou Štěpán mohl rozejít - opustit mě i přes to, že mi mé zlomené srdce slepil dohromady. 

Dokázal by opustit holku, která mu změnila život? Dokázal by přijmout fakt, že to co se mezi námi stalo už nikdy nebude? 

Naše náhodné setkání před mojí školou, ze kterého se stala láska na první pohled? A co ples, kde jsme spolu protančili 3 hodiny v kuse a afterparty, kde jsme se oba opili? Spojení našich hřejivých těl? Naše první dělání palačinek? Bouračka, která díkybohu nestála nikoho život? Maličkosti, kdy mi Štěpán ukázal jeho tajné místo, kam se rád chodí schovávat před světem, tajné schůzky v nemocnici, líbání v kabince v obchodním centru a to nemluvím o rvačce, kterou musel Štěpán kvůli mně absolvovat na plese. 

Čím víc jsem nad vším přemýšlela, tím víc jsem byla ujištěná v tom, že jsem po uši zamilovaná do kluka, který seděl předemnou. Snažil se tvářit vážně, aby z něho šla trošku hrůza a aby ukázal, že dokáže být dominantní. Jenže já stále viděla toho roztomilého, rozcuchaného a záhadného klučinu, který se mi zapomněl představit, když jsme se poprvé viděli před mojí školou a povídali si spolu už asi 2 minuty. Stále jsem si všímala jeho krásných očí, které každým dnem byly hezčí a hezčí. Není to ironie? Dokázala jsem se do jeho očí koukat několik hodin ale stále mi nepřišly nudné, ba naopak. Všímala jsem si odlesků a barevných flíčků, který jsem předtím ještě nikdy nezpozorovala. 

Vlezla jsem si k němu, položila si hlavu na jeho hruď a rukama jsem ho obejmula. Štěpán si položil hlavu na tu mojí, rukou mi přejel po rameni a spokojeně si vzdychnul. Pomalu se nám zavíraly oči a já cítila bezpečí a neskutečné štěstí, které mě hřálo po celém těle.

Miluju tě, Štěpáne, hrozně moc.