What if...

22

Ahoj všichni! ❤ Chci vám strašně poděkovat za podporu a za ty krásné komentáře❤
Ještě jeden takovej tip - pokud nevíte, jakou knihu si přečíst, rozhodně Milk and Honey nebo Diary of an oxygen thief.❤

S klukama jsme snídali, Radek se snažil opět udržovat konverzaci, ale všichni mlčeli.
Za tu dobu, co jsem byla v koupelně jsem si nebyla vůbec jistá s tím, co chci. Připadala jsem si jako podrazák, i když jsem Štěpána fyzicky nepodváděla. Pouze psychicky.
Celé mé myšlenky totiž visely na Pavlovi.
Místo jedení snídaně jsem na palačinky koukala a snažila se z nich vyrobit co nejmenší kousíčky. Když jsem vzhlédla ke klukům, zjistila jsem, že mě celou dobu pozorují.
Pomalinku jsem začala kousky palačinek dávat do pusy a snažit se polykat, i když mi to vůbec nešlo.
,,No a jak ses vyspala, Niky?" Zeptal se Kuba, který měl už dávno po jídle.
,,Jo, dobrý." Pokusila jsem se opět o úsměv a dále vyjídala zbytky po palačinkách.
Po snězení jídla jsem se vydala nahoru do Štěpánova pokoje a začala jsem si balit věci. Sbalila jsem si plesové šaty a oblečení ze včerejška. Na sebe jsem si vzala ty samé džíny, akorát jiné tričko.

Do pokoje vešel Štěpán.

Otočila jsem se a v rychlosti jsem si vzala jiné tričko. Nemohla jsem se mu podívat do jeho očí.

Pavel mě zničil. Byl to vrah. Zabil mě. Vlastně mě nezabil tak, jak si myslíte. Zabil mě po psychické stránce, zničil mi mé srdce, mé plíce a játra. Kouř, který jsem vdechovala do plic mě pomalu ničil, ale ne tak moc, jako to udělal Pavel. Alkohol, který postupoval mým žaludkem, mě ničil více, ale ne tak, jako mě zničil Pavel.
Krev, kterou vedly do mého pumpujícího srdce vény a zase zpátky ze srdce artérie byla poškozená, v krvi chyběl velký počet bílých krvinek, které mě chránily před bakteriemi.
Všechno ve mně chybělo.
Bakterie, neboli bakrofágy, množící se pomocí buněk ve mně vyvolávaly různé nemoce, kteréma jsem v této době bezmoci trpěla.
Myslím, že se má krev a všechny krevní elementy, která krev obsahuje se proměnila v slzy. S těma jsem se na mé tváři setkávala vícekrát za den.

Jako zrovna teď.

,,Niky?" Obejmul mě Štěpán.
Objetí jsem mu opětovala, i přes mé tekoucí slzy po mém krku (teď už i po jeho) jsem se dokonce i usmála.
S klukama jsem se rozloučila a Štěpán mě jel odvézt domů v jeho půjčeném autě. Moc jsem si toho vážila, i když jsem to nedávala na sobě znát.
V aurě vládla zvláštní nálada. Nevěděli jsme, co máme říkat a proto jsme mlčeli. Štěpán mě dokonce ani nepoprosil, ať ho naviguji. Trasu si totiž pamatoval.
,,Tak ahoj..." řekla jsem mu v autě, když zaparkoval na máminém místě, které zrovna bylo prázdné. Takže nikdo doma.
,,Ahoj, Niky. Zavoláme si, ano?" Usmál se, otevřel mi dveře a šel mě doprovodit ke vchodu.
Štěpána jsem políbila, obejmula a pevně stiskla. Když udělal to samé, celá jsem se zachvěla a musela jsem se automaticky usmát.

,,No vidíš, nebuď furt smutná, když ti ten úsměv tak sluší."

Další den ve škole probíhal jako vždy. Pondělí, takže test z chemie a zkoušení z počítačů. Celou dobu jsem byla úplně mimo, takže i jednoduchá otázka od naší matematikářky byla pro mě největším oříškem. Největší sranda byla, že se mě ptala na to, kolik je 9x20.
Než jsem v hlavě odstranila Pavla, dalo mi zabrat si uvědomit, jak se vlastně násobí. A jak se vlastně dělí? Co třeba dělení zlomků?
V mě hlavě se přeřvávalo asi 5 hlasů, které byly zmatené zrovna jako učitelka a spolužáci.
Při cestě domů jsem se rozhodla, že místo jízdou autobusem půjdu nahoru pěšky a budu mít čas si sednout na mojí oblíbenou lavičku a vytáhnout si knihu, kterou si čtu, když se necítím nejlépe.
Vím, proč jsem si jí dnes vzala s sebou.
Dala jsem si nohy do tureckého sedu a začala jsem číst krásnou poezii. Autorem je Rupi Kaur, který mě nepřestává fascinovat.

Najednou se stalo něco neočekávaného.
Myslela jsem, že jsem opět usla nebo se dostala do mikrospánku.
Ale byla to realita.
Mé srdce se zastavilo, krev mi přestala proudit v žilách, stáhla jsem se a zbledla.
Byl to vlastně takový malý infarkt.

Předemnou stál Pavel.

,,Čteš Milk and Honey? Už jsi se dostala na stránku 57? Tam je moje oblíbená."
,,Jsem na stránce 21." Odpověděla jsem, stále mírně v šoku.
,,Přečti mi jí, prosím."

If i knew what
safety looked like
I would have spent
Less time falling into
Arms that were not

,,Ty jsi se semnou necítila v bezpečí?" Ptal se.
,,Ne, necítila."
,,Já vím, že ne. Vydržela jsi to ale semnou rok a půl."
,,Vydržela bych to možná i déle. Chyba byla na mé straně, neměla jsem vás vyrušit." Odpověděla jsem, pohrdavě.

,,No to jsi teda neměla. A já jsem se zas k tobě neměl chovat tak sprostě."

Podívala jsem se mu do tváře.
,,Vím, že jsem největší zmrd. Také vím, že chodíš se Štěpánem. Jen jsem ti chtěl říct, že si spousty věci uvědomuji."
Mlčela jsem, protože jsem věděla, že to jsou pouze kecy.
,,Nevěřím ti to. A nech mě být, dnes jdu za Štěpánem a kvůli tobě to nestihnu." Otočila jsem se od něho a už jsem se zvedala, v tom mě ale zadržel.

,,Nech mě ti to dokázat."
,,Ne, říkám ti ne Pavle." Odtrhla jsem se, se slzama na krajíčku jsem odvrátila zrak.
,,Změnila jsi se. A přesně kvůli tomu mě jednou necháš mě ti to dokázat. Otevřeš se mi. A vše bude zase jako dřív."