What if...

23

Šla jsem pěšky domů, byla jsem ráda, že jsem úspěšně Pavlovi unikla. Stále jsem se ale otáčela a kontrolovala, zda mi náhodou nejde v patách. Po chvíli jsem se uklidnila, přestala jsem se ohlížet a pouze zrychlila krok. Už jsem měla před očima náš panelák, tak jsem byla v klidu.

V tom mi ale zavolal Štěpán.
,,Ahoj Niky, v kolik se teda dnes sejdeme?"
,,Ahoj." Zakuckala jsem se, byla jsem zadýchaná a těžko se mi dýchalo.
,,Tak třeba za půl hodiny?"
,,Dobře, za půl hoďky budu na tebe čekat před panelákem."

Začala jsem vyndavat klíče z kapsy mé lehké bundičky. Zasmála jsem se, protože mi mobil právě málem vyklouzl z ruky.
,,Prosimtě, co to tam děláš?" Smál se Štěpán semnou.

,,Snažím se odemknout vchodové dveře."
Když se mi to povedlo, vešla jsem dovnitř s ihned zamkla. Ještě jsem se podívala pro jistotu z okna a když jsem zjistila, že tam Pavel není, oddychla jsem si a nastoupila do výtahu.
,,Tak já musím končit. Ahoj."
,,Ahoj, Niky. Těším se"
,,Já taky." Pousmála jsem se, típla hovor a vkročila do mého opět prázdného bytu.

Máma byla v práci, bylo teprve půl třetí, vrací se vždy tak v šest. Oddychla jsem si, protože jsem jí nechtěla vysvětlovat kam jdu a s kým jdu, vsadila bych se, že by mi to zakázala - už tak jsem byla se Štěpánem celý víkend.
Vyndala jsem si z kabelky učení a převlékla jsem se do jiného a elegantnějšího oblečení. Vzala jsem si na sebe světle modré džíny, bílou košili a vínovou koženou bundu.

(Ano, tenhle outfit nosím i v realitě :D)

Lehla jsem si na postel a čekala. V bytě bylo strašné ticho, proto jsem si pustila televizi, automaticky se mi tam dal program ČT24 a mě zaujala jedna reportáž.

,,Máte pocit, že vás někdo pozoruje? Když se otočíte, stojí za vámi člověk, kterého potkáváte často? Tak to jste obětí stalkera."
,,Nebo taky trpíte schizofrenií." Odfrkla jsem si, ale poslouchala dál. Měla jsem pocit, že to sedí přesně na mě a Pavla.
K mikrofonu se dostala také psycholožka, která se propagovala slovami, že pokud se nám něco podobného děje, máme jí zavolat a domluvíme se na sezení.

Napsala jsem si její číslo, pro jistotu.

V tom zazvonil na zvonek Štěpán. Všechno jsem vypla, vzala jsem si kabelku a vyběhla po schodech dolů ke vchodu.

Stál tam. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Začala jsem se usmívat jako sluníčko, skočila jsem na něj a začala jsem ho objímat. Vypadalo to, že byl Štěpán velmi překvapený.
,,Ale ale, vždyť jsme se viděli naposledy včera."
,,To nevadí."
Cítila jsem, jak mě tiskne k sobě více a více. Při každém silnějším stisku jsem ucítila silné bouchnutí mého srdce, které vysílalo do různých částí mého těla milion pocitů.
Nechtěla jsem se od Štěpána hnout, protože objímal strašně krásně, opravdově a upřímně. Vždy pomalu roztáhl ruce, počkal až se mu obmotám kolem těla a poté jemně položil ruce na mé záda. Občas mě i pohladil nebo mě políbil do vlasů.

Když jsem byla se Štěpánem, cítila jsem tolik krásných pocitů působit zároveň. Nejčastější byl pocit lásky. Pocit bezpečí. Necítila jsem se méněcenná, jako u boku Pavla. Necítila jsem se slabší.

Tyto pocity jsem doposud nepoznala.
Děkuji ti, Štěpáne, že jsi mi ukázal, co to znamená slovo milovat.