What if...

37

Celou cestu v autě vládla špatná naláda, naštvanost a nekončící ticho. Dívala jsem se do země, na mé nohy, trochu červené a od modřin. Odkud se asi vzaly?
Snažila jsem se nevnímat Štěpánovi vzdychy, proto jsem se soustředila na každý sebemenší detail na mém oblečení. Jakmile jsem přešla každou šmouhu, které si vklidu ležely na mých kalhotech, přešla jsem na výhled z okna.

Strom, strom, bolest hlavy, strom, křoví, auto, úkrutná bolest hlavy a kručení v břiše.

Takto asi vypadala naše půlhodina cesty autem. Vlastně ani nevím, co měl Štěpán na sobě. Bála jsem se na něho podívat. Jediný, co jsem si přála bylo, aby mě už konečně vyhodil doma.
Čekání se naplnilo a já konečně stála před panelákem, ve kterém bydlím. Rozloučení se Štěpánem probíhalo asi tak, že jsem se na něj po dlouhé době jízdy poprvé podívala, pípla čau a odešla. Myslím, že jsem mu nestála za pitomý slovo ahoj natož na pohled na mě.
Na mě. Na tu osobu, kterou prý tak miluje.
Naštěstí doma nikdo nebyl, proto jsem se svalila na postel a odmítala cokoliv dělat. Nakonec jsem se donutila si napustit vanu, u které jsem hledala záchranu, která se nakonec dostavila.
Samé bublinky, které byly nakonec po celé koupelně mi dělaly radost společně s vůní, která vyměnila zápach z cigaret a alkoholu za nádherný levandule. Možná v tom byla i skořice.
Usušila jsem se a ihned jsem se snažila sehnat někoho, kdo by šel semnou ven, alespoň se projít. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.
Ležela jsem na posteli, pouze v dlouhém tričku, které se rozprostíralo do půlky mých stehen. Připadala jsem si špinavě, i když jsem právě vylezla z vany. Cítila jsem se jako největší idiot a debil. Chtělo se mi brečet, ale slzy jsem se snažila zahnat.
Projížděla jsem na messengeru kontaky. Štěpán. Online před 10. minutama.
Mobil jsem odhodila, chytla si hlavu a přemýšlela nad sebou. Nesmím brečet a nesmím být doma. Bude to ještě horší.
Během sekundy jsem se postavila, vzala jsem si na sebe to nejhezčí oblečení co mám ve skříni, nalíčila jsem se a i přes ty slzy, které mi stékaly po tváři jsem se na sebe v zrcadlu usmála.
Sluší mi to.
Vzala jsem si kabelku, do které jsem dala jen ty nejnutnější věci a vyrazila ven. Jen tak, sama. V naději, že někoho potkám.

A potkala jsem.