What if...

38

Vlastně jsem si na něj ani ten den potom nevzpomněla.
Ale v hloubi srdce byl stále. A já věděla, že až příjde večer, noc, opět budu ležet na zemi v mém pokoji, mokrá od mých slz tekoucích po mém obličeji. 

Udělala jsem špatnou věc. Ale já dělám špatné věci pořád. Stále se vracím k lidem, kteří mi ublížili, protože doufám, že se budou snažit své činy napravit. Bohužel to nikdy tak není. Když to udělají jednou, udělají to i podruhé, poté co jim dám druhou šanci. Třetí. Čtvrtou. Pátou.

Prohrábla jsem si mýma blonďatýma vlasama, nasadila sluchátka a vyrazila ven. Jelikož byl konec května, začínalo se oteplovat a já si vzala, jak jsem řekla, nejoblíbenější kousky. Záhadným způsobem mi to pomáhá cítít malinko sebevědomí, které jsem měla na bodu mrazu.

Jela jsem za Štěpánem. 

Nikdy jsem nejela za ním pomocí MHD. Vždy mě vyzvedával, takže jsem se trošku ztrácela a  spoléhala jsem se na můj instinkt, který bohužel nikdy nebyl tolik přesný. Ale v tuto chvíli jsem se na něj spoléhat musela.

Metro, poté autobus. Věděla jsem, jaký autobusy mají namířeno do okolí Štěpánova domu. Viděla jsem číslo z okna, když mě Štěpán vezl domů. Všímám si hodně detailů, ale někdy to nestačí, protože jsem si nevšimla jejich čísla, takže jsem nastoupila do prvního, který přijel. Autobus zastavoval, vystupovali lidé, poté znova nastupovali. Hleděla jsem ven, snažící se povšimnout onoho domu, kde by se měli kluci nacházet. Bohužel jsem ho nerozpoznala a pomalu se blížila konečná. Trošičku jsem začala stresovat, protože jsem věděla, že se blíží jenom pár zastávek a já budu muset dům najít sama, pěšky. 

Byla jsem nucená vystoupit, bohužel. Rozhlédla jsem se, ale ani jeden barák mi nepřišel povědomý. Začala jsem se bát, protože od mala mám strach z neznáma a z toho, že se nedostanu zpátky domů.

Když jsem byla malá, nesnášela jsem lidi. Nesnášela jsem chození vedle nich, sezení blízko nich v dopravním prostředku a náhodné doteky cizích chlapů v metru, kteří se snaží vystoupit. Další věc, kterou jsem nemohla vystát a měla jsem z ní strach bylo, že musím někam do místa, kde to vůbec neznám. Nesnášela jsem hledání, komunikování s lidma za účelem dostat se do cíle. Proto jsem teď byla ztracená a nevěděla jsem, kam mám vlastně jít.  

Posadila jsem se na nejbližší lavičku a začala přemýšlet. Mám mu zavolat? 

Seděla jsem tu půlhodinu až nakonec hodinu. Vytáhla jsem mobil, snažící se vytočit jeho číslo.  Naposledy jsem se porozhlédla, jestli mi náhodou nějaký malinký detail nepřipomíná cestu k jejich domu. Zamrkala jsem a uviděla Štěpána, který stál na druhý straně, držící nákup a koukající na mě. 

Nevěděla jsem, zda mám k němu běžet, nebo čekat, až on příjde ke mně. I přes to jsem si ulevila, protože teď se už neztratím. Špetka naděje mi rozzářila oči, když mi mírným gestem ukázal, ať jdu k němu. .

Je ironické, že mě jeho objetí zahřálo. Z toho stresu jsem prochladla a nechtěla se od něho pustit.

,,Víš o tom, že tě mám moc rád?'' Pověděl mi a políbil mě do vlasů.

,,Promiň.'' Stiskla jsem ho více.

Tímto ruším všechny depresivní věci, které jsem si plánovala, že se stanou. Usmívala jsem se, ale přesto v hloubi duše jsem stále cítila pocit viny, kterého jsem se nemohla dlouho zbavit. Ale byla jsem šťastná.