What if...

9

Seděla jsem u stolu s holkami, všechny jsme měly na stole skleničky vína a povídaly jsme si. Bylo nás 4, byly jsme už po dvou skleničkách v náladě, možná to bylo i tím, že jsme pily alkohol na lačný žaludek. I když pití alkoholu není na mém denním pořádku, na společenských akcí se napiji ráda. Je mi přece jenom 17 a tento rok mi dokonce bude i 18. Jenže jak jsem byla vystresovaná, nevšímala jsem si zátky v mém krku, která mi dávala zbytečně signál stop. Když jsem si chtěla dojít k barmanovi pro třetí skleničku, holky mě zastavily a Roza řekla:
,,Niki, už ne, zachvilku budeme rozdávat pamětní listy.''
Ucítila jsem škubnutí v mém těle - jaksi jsem si uvědomila, kde se nacházím a co budu muset dělat. Udržet se na podpatcích půl hodiny na podiu. Hodila jsem zpátečku a šla holkám v patách.

Dole už byli prváci připravený a shromážděný, podle toho, jak jim náš ředitel určil. Když začala hrát hudba, prváci se rozpohybovali a seřadili se různě po podiu. Já jsem byla s Laurou přiřazená k optikům, já podávala pamětní listy, Laura tulipány a snažily jsme se držet naše trénované úsměvy. Hned, jak to skončilo jsem se chtěla jít posadit, protože už jsem nedokázala stát. Laura mě ale zastavila.
,,Kam si jako myslíš, že jdeš?'' Chytla mě za za rameno.
,,Sednout si, už to nedávám." Vzdychla jsem a zakňučela.
,,Teď se ale jde tancovat." Usmála se.
,,Kdo by semnou tancoval?" Zasmála jsem se a otočila se. I přes milion lidí stojící na parketě, tancující netancující, s černými či barevnými šaty jsem si všimla toho člověka, který tam stál sám a koukal na mě. Byl to Štěpán.
Zůstala jsem na místě a nemohla jsem tomu uvěřit. Šel mi naproti a zeptal se mě: ,,Smím prosit?"
Ani jsem nemusela odpovědět, z mého obrovského úsměvu na tváři poznal, že smí. Protancovala jsem s ním celou hodinu, už jsem si ani na mé bolavé nohy nevzpomněla. A není divu, celou dobu ani jeden z nás nevydal ani hlásku, mluvilo za nás naše tělo. Nic jiného než já a Štěpán nebylo. Nic jiného jsem zkrátka nevnímala.
Po posledním tanci mě chytl za boky a šli jsme si sednout. Cestou na místo jsme si koupili několik Martini, pili jsme a bavili se jako kdyby se nechumelilo. Zdálo se mi, jako kdyby Štěpán na náš rozhovor úplně zapomněl. Tím více jsem ale byla neklidná.
,,Půjdeme i na Afterparty?" Zeptal se Štěpán, který mě stále držel za boky.
Nahlas jsem se zasmála: ,,Pamatuju si, jak jsem tady nechtěla být ani hodinu, už tu jsme tak 3 hodiny a ještě After jo?"
,,A proč ne?" Usmíval se a táhl z něho alkohol. Ze mě ale taky. Chytla jsem ho kolem pasu a odpověděla: ,,Můžeme se tam jít podívat."
Potom jsme už nepili, řekli jsme si, že se budeme na After šetřit. Místo toho jsme si povídali a koukali na maturity a jejich tance.
,,Ty vlastně budeš mít maturiťák příští rok, že?" Usmál se.
,,Ano." Úsměv jsem mu oplatila.
Ples se blížil ke konci a my se vydali na cestu na Florenc, kde se údajná párty pořádala. Byla půlnoc, takže jsem se neustále držela u Štěpána protože jsem se bála.
Podíval se na mne a řekl: ,,Neboj, jsem tu s tebou. Mimochodem, dnes ti to strašně sluší."
Trošku jsem zčervenala: ,,Tobě... taky. Je to nezvyk tě vidět v košili a kravatě. Měl by jsi to nosit častěji."
Uchechtnul se a chytil mne za ruku. Propletla jsem si mezi jeho prsty ty mé - perfektně k sobě pasovali.
,,Tohle není náhoda." Popíchnul.
,,Asi ne." Věnovala jsem Štěpánovi velký a upřímný úsměv. ,,Díky, že jsi dnes přišel."
,,Nebýt tvé kamarádky, ani o tom nevím. Poděkuj i jí. Ale stejně si myslím, že bych si ten váš ples vygooglil a přišel na jiný způsob, jak přijít."
Vstoupili jsme do klubu a zábava mohla začít. To jsem ale nevěděla, co se stane...