What if...

17

Ahoj všichni!❤ konečně píšu, abych se přiznala, tuto část jsem už měla napsanou, jenže jsem to psala asi v 1 v noci, ráno jsem si to četla a vůbec mi to nedávalo smysl :D (už jste si asi všimli, že kapitoly přidávám pozdě večer)
Takže jsem to předělala a je to tady! Mimochodem, úžasný outline mi nakreslila nejšikovnější Terezka❤ (ig: _thejii_ )

Auto se zastavilo na krásné zeleni, kde se tyčily stromy, lavičky a tancovala zde podle směru větru vysoká, zelená tráva. Za zelení byl vstup do lesa, který nás velice lákal.
Při pohledu na neporušenou přírodu jsem se mírně usmála. Štěpán se stále tvářil vážně, otevřel mi dveře a já vyšla. Jakmile jsem ucítila ten čistý vzduch, už jsem se usmívala, už to nebyl náznak úsměvu jako v autě.

,,Když mi bylo smutno jako je tobě, chodil jsem si na to místo odpočinout. Vyčistit hlavu. Jenže vždy jsem tu byl sám."
Povídal, když jsme se přibližovali k lesu. Poslouchala jsem ho se zájmem tentokrát já.

,,Táta s mámou se rozvedli, jako malý jsem to snášel velmi těžce. Vyrůstal jsem s mámou."
Podívala jsem se mu do tváře, kterou si zakrýval zdvihnutými rameny. Šel stále dál do lesa a já ho následovala. Mlčela jsem a čekala, co řekne.

,,Dnes je krásně." Pokusil se usmát.
,,Štěpáne, to je mi moc líto." Polkla jsem. ,,Vím, jaké to je vyrůstat jen s mámou. Takže ti rozumím."
Tentokrát se podíval on na mě. Posadili jsme se na lavičku, chytl mě kolem ramen a hleděl mi do mých světle modrých očí.
,,Konečně někdo, kdo mě nelituje jen tak." Už dále se o tom nechtěl bavit. Porozhlédl se po již zmiňované přírodě, stromy nám šeptaly, vítr hladil odhalené části našeho těla a my se cítili lépe. Oba.

,,Je super se sem opět po tak dlouhé době vrátit. A ještě s tak úžasnou osůbkou." Usmál se.
,,Tohle místo pro mě bylo takové mé tajemství. Jak můžeš vidět, na zemi nejsou žádné nedopalky cigaret, žádné petlahve, kousky papíru ani nic podobného. Člověk zde nezasáhl. Někdy mi příjde, že to bylo stvořený přesně pro mě a nikdo jiný sem nesmí."

,,Taky mám své oblíbené místo, kam se ráda vracím, chytám tam nejvíce inspirace na psaní příběhů a hlavně úvah." Rozpovídala jsem se.
,,Nikomu jsem moji skrýš neukázala, sice narušené už bylo, ale to tomu místu dodává zvláštní kouzlo. Takže pro tebe asi musím být vyjímečná, když mi něco takového prozradíš."

,,To jsi. Ani nevíš, jak moc. A proto mi prosím pověz, tobě vadí mé doteky?" Zeptal se a čekal na mojí odpověď.

,,Nechci, aby to znělo hloupě." Sklopila jsem hlavu, pohlazením po ramenou mi dodal odvahu a já se rozhodla se mu svěřit.

,,Měla jsem přítele. Dlouho." Dodala jsem. ,,Chodili jsme ke mně domů, když jsem měla zavřené oči a ty jsi se mě dotkl, vybavil se mi on."
,,Promiň, to jsem vážně nevěděl."
,,Ani jsi nemohl. Byl takový zvláštní, víš. Občas se stávalo, že mu v hlavě přeplo a choval se úplně jinak. Zle."
Pozoroval mé oči, které se začínaly více červenat a vlhčit. Stiskl mě silněji, čím mi naznačil, že je tu on a vše je v pořádku.
,,Hodně ti ublížil?" Zeptal se po delší době.

Prší, kapky bubnují o zem a já běžím z autobusové zastávky k Pavlovi domů, kde vždy byl na víkendy. Smála jsem se, těšila jsem se a s úsměvem, který mi déšť nesebral jsem začala odemykat dveře. Pavel, který vždy na mě čekal na gauči aby mě přivítal a pověděl mi ,,Čekal jsem tě, beruško." Tu nebyl. Celé dolní patro tmavé, prošla jsem ho celé. Zmrzlá, mokrá jsem zahlédla v pusté tmě světélko, které mi svítilo na cestu. Světlo se rozléhalo po schodech, kam jsem se rozhodla jít. Otevřela jsem Pavlův pokoj, kde jsem ho uviděla s jinou dívkou. Hubenější, hezčí, atraktivnější. Při pohledu na mého milovaného a jinou mě rozbolelo srdce, rozpadlo se mi na milion kousíčků. Nedokázala jsem nic říct, a ještě na něco myslet. Byla jsem v tu chvíli tak prázdná, bezcenná a podvedená. Cítila jsem se nahá, přitom to byli oni dva.
Pavel si mě všimnul, podíval se na mě jeho krásným kukučem a hleděl mi do mých očí, ze kterých mi tekly automaticky slzy. Přišel ke mně blíže, dívka ležela stále na posteli a koukala na nás dva. Jenže já se dívala jen na Pavla. ,,Co ty tu chceš?" Slzy se mi spustily ještě více, chytla jsem se za pusu a ustupovala. Byl silnější a on to věděl. Využíval toho.
,,Vypadni ty couro. Nikdy nebudeš tak dobrá. Nikdy nebudeš dokonalá. Jsi k ničemu."
Rozeběhla jsem se dolů po schodech, utekla z jeho domu a snažila se ve tmě rozpoznat autobusovou zastávku. Při spěchu jsem zakopla a spadla. Chvilku jsem seděla na zemi, pozorovala okolí a brečela společně s oblohou.

,,Kdyby jsi se mě v ten okamžik zeptal, jak mi bylo, asi bych ti řekla nijak. Pro něho jsem byla nikdo, byla jsem k ničemu, byla jedno velký nic. Cítila jsem prázdnotu. Mé rozbité srdce čekalo na objetí, při kterém se mé srdce slepí zpátky. A já ho dostala před školou od tebe."

Štěpán se ke mně naklonil, políbil mě a utřel slzu.

,,Jsem tady pro tebe. Teď ti už nikdo neublíží."