What if...

24

Po návštěvě kina jsme se rozhodli ještě navštívit obchodní centrum, protože si Štěpán potřeboval koupit novou mikinu.

První jsme navštívili pull&bear, který jsem mu poradila já, protože tam nakupuji velice často.
,,Já chci tmavé mikiny! Ne v hořčicově barvě." Zatvářil se divně na docela hezký kousek oblečení ve zvláštní barvě.
H&m je pro něj neznačkový, v nike se mu nic nelíbilo, v alpine pro taky ne a v guessu už vůbec ne.
,,Myslím, že vsadím na starou dobrou klasiku." Po vyslovení této věty zašel do obchodu adidas. A ano. Tam si mikinu koupil.
,,Nemáš náhodou už tu stejnou doma?" Vyptávala jsem se, když zrovna platil.
,,Tahle má bílý nápis. Tu, kterou mám doma ho má černý."

Dostali jsme hlad, tak jsme si zašli do mekáče, posadili se a začali jíst. Štěpán je zkrátka gentleman a jídlo mi zaplatil, oba jsme si toho dali docela hodně.
Seděla jsem vedle Štěpána, jedla jsem své chicken nuggetky a pozorovala jsem ho, jak si on vychutnává hamburger.

Před námi chodilo plno lidí, nebyla jsem na takový provoz nebyla zvyklá, ještě v pondělí.
Jak jsem se tak koukala, zadívala jsem se na jednoho malého klučinu, který se zastavil před naším stolem. Koukal na Štěpána, poté na mě a zase na něj.
,,Můžu se s tebou prosím vyfotit?" Ptal se nepřímo, ale došlo mi, že semnou se asi fotit chtít nebude.
,,No jistě." Štěpán si odložil svůj hamburger, zvedl se a s klukem se vyfotil. Nejvíce vtipné bylo, že jakmile se vyfotil s jedním, ukázalo se jich zpoza více a Štěpán byl velice zaneprázdněný.
Smála jsem se, pobaveně jsem je sledovala a trošičku Štěpána litovala. Chvilkama po mně pokukoval. Popravdě ani nevím proč, asi jestli jsem mu náhodou neutekla nebo tak něco.

Jak jsem soustředěně pozorovala dav lidí, objevila jsem známou siluetu. Neviděla jsem jí do obličeje, ale podle postoje jsem poznala, o koho jde.

Pavel.

Udělalo se mi špatně, zamotala se mi hlava a čekala jsem, až si Štěpán sedne a já se mu svěřím.
Po usiloném čekání se tak stalo. Jakmile se na mě podíval, automaticky se zeptal, jestli se něco neděje. Myslím, že jsem v tu chvíli byla rudá jako rajče, protože jsem cítila, jak se mi tváře prokrvují.
,,Nevím, měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Poté se mi zamotala hlava a ..."
,,Nikdo tě nesleduje. Jasný? Hlídám tě."
,,Ne, nehlídáš. Tam stojí Pavel? Ty ho nevidíš?"
Začala jsem šílet, dostala jsem opět záchvat a hrnula jsem se od stolu. Štěpán mě chytl za stehno, protože vyše nedosáhl a já se od něho odtrhla.

Utíkala jsem. Utíkala jsem jako ten den, když jsem se dozvěděla pravdu o Pavlovi. Když jsem ho přistihla s jinou dívkou.
Byl to běh na dlouhou trať. Zakopávala jsem, překážky se mi množily před očima a já neustále padala.
Po celém těle jsem cítila tlukot mého srdce, které bylo momentálně rozpůlené. Nedivila bych se, kdyby přestalo tlouct úplně. Vlastně ty pády ani nebolely - mé srdce mě bolelo více.
Bolelo mě vše. Celá má duše. Neměla jsem žádné sebevědomí. Neměla jsem v tu chvíli vůbec nic.

Když jsem byla před záchodama, zastavila jsem se a začala vydechovat. Nikdo nikde nebyl, nebo alespoň jsem necítila žádnou společnost.
Opřela jsem se o stěnu, chvilku dýchala a odpočívala.
Když jsem zvedla hlavu, abych se zorientovala, kde jsou dámské, někdo mi zakryl oči, popadl mě a někam zatáhl.

V tom šoku jsem ani nestihla zařvat, natož vydat nějakou hlásku. Bylo to všechno během sekundy. Jediné, co jsem slyšela bylo zamčení dveří.
Když mi sundal ruce z obličeje, uviděla jsem ho.

Byl to Pavel.

Možná mě to i uklidnilo. Byl to známý člověk, který stále ve mně vyvolával různé pocity, které mě stále neopustili.

Nacházeli jsme se v místnosti, kde se přebalovali miminka. Nikdo tu bohužel nebyl.
Začalo mi to vše přijít divné, trošičku jsem se vylekala a snažila jsem se za zádama dveře otevřít, ale ten šmejd si schoval klíče.

Pozorovali jsme se. Hleděli si do očí.
Zajímavé je, že z dálky se ho bojím.
Ale když ho vidím zblízka, hned mě strach přejde.

Rozešli jsme se v srpnu. Teda já se s nim rozešla.
Nepsali jsme si, ani si nevolali. Po půl roce si na mě vzpomněl. Můj telefon zazvoněl ve škole. Byla zrovna volná hodina a já jsem ten hovor zvednula. Asi jsem to neměla dělat.
Na jednu stranu se mi omlouval, na druhou mi nadával, jako to dělával vždy - opět jsem byla coura, svině a ta, co vše zkazila, jako obvykle.
Vylítla jsem ze školy, s brekem jsem si sedla na lavičku a pozorovala okolí.
To byl ten den, kdy jsem potkala Štěpána.
Ten den, kdy mi jeho objetí dalo mé zlomené srdce zpátky dopořádku.
Znovu fungovalo.
Znovu tlouklo.