What if...

35

Seděli jsme spolu v autě, sledující cestu a nevnímající realitu. Snažila jsem se občas něco prohodit, ale Štěpán nikdy souvisle neodpověděl.
Bylo vidět, že je nervózní. Ne z oslavy. Ale z auta.
Klepaly se mu ruce, jeho čelo se lesklo společně s nosem, občas silně zamrkal, promnul si oči a poté se opět věnoval silnici.
Popravdě, já sama jsem se necítila dobře. Neustále jsem se musela přidržovat, věnovat se cizím autům a sledovat, zda náhodou do nás nenarazí, což bylo méně než pravděpodobné.

Při cestě k nám mluvila navigace, která nás směřovala k Lauřinému domu. Štěpán mlčky zíral před sebe, já zase byla hlavou opřená o okýnko. Sledovala jsem blížící se tmu, blikající auta a svítící lampy, okolo kterých se shromažďovala noční havěť.
Za několik minut Štěpán začal parkovat. Mírně v rozpacích upustil volant, podíval se na mne a konečně se po dlouhé době usmál. ,,Já jsem to zvládnul."
Obejmula jsem ho a promluvila k němu. ,,Já ti to přece říkala, ne?"

Dveře nám otevřela samotná Laura, které jsme ihned v jejím obýváku předali dárky. Posadili jsme se všichni 3 na zem a čekali, co na to řekne.
Podle jejích červených rtů, které se po rozbalení začali proměňovat v úsměv jsem usoudila, že má radost. ,,Nikolo, ty seš blbá, fakt." Smála se a po chvilce dodala. ,,S tím párkem budu spát."
Štěpánovi poděkovala trošku jiným způsobem, obejmuli se se slovy, že má velikou radost a že nečekala, že dokáže kluk koupit holce docela normální dárek.

Vlastně ani nevím, jak to tam probíhalo. Očima jsem neustále hledala Lauru, rukou Štěpána.
Mé tělo zaplňoval alkohol, který jsem pozorně vyhledávala.
Hluboké nádechy,
Hluboké skleničky.
...které se stále doplňovali.
Já je doplňovala. Rum, vodka, víno. Stále točící se kruh.
Nevnímala jsem realitu, ani ten fakt, že čas utíká nehorázně rychle.
Vyplazila jsem se po schodech nahoru, doufající, že objevím záchod. Po delší době jsem otevírala dveře, kde seděli na vaně nějací kluci.
Zašklebila jsem se, šla k zrcadlu, rychle se na sebe podívala a snažila se odejít. Myslím, že se mi chtělo čůrat ale při pohledu na ně mě to ihned přešlo.
,,Hej, kam jdeš?" Promluvil jeden z nich, který se na mě usmíval. Otočila jsem se na patě, prohlédla si ho a uvědomila jsem si, že ho vlastně mírně poznávám.
,,Adam?" Vyslovila jsem a pomalu se k nim vrátila.
,,Ano. Od tvého kluka jsem to na plese docela schytal."  Zasmála jsem se a podívala se na ty ostatní. Jeden měl v ruce jointa, kterého si vychutnával. Po chvilce ho pomalu podal Adamovi, který si potáhl, zakašlal a podíval se na mne.

,,Dáš si?"

,,Nikolo, pokud někdy budeš zkoušet trávu, skončíš blbě a pokud budeš u toho ožralá... to nechceš zažít." Vybavilo se mi v hlavě, když jsem si vzpomínala na rady od kamarádů.
,,Prosimtě, proč bych to měla zkoušet?" Zasmála jsem se.

,,Proč bych to neměla zkusit?" Protiřečila jsem si. Natáhla jsem pro trávu ruku, posadila jsem se a snažila jsem se si to prohlídnout. Čichla jsem si a mým nosem proletělo milion myšlenek, které mi zněly v hlavě. Převážně to byly varování a výčitky.
Jenže to už bylo pozdě.
Zabijáka jsem měla v puse, vdechovala jsem kouř do plic, chvilku ho tam držela a poté vydechla. Zamotal se mi celý svět, já se rozkašlala a ihned jointa vracela Adamovi.
Seděli jsme v kruhu, podávali jsme si ho a já, abych nebyla pozadu, jsem si vždy mírně potáhla.

Kluci si o něčem povídali, bavili se a smáli se. Já seděla, čuměla a měla jsem úplný prázdno. Cítila jsem, jak mi buší srdce a jak přestávám vnímat kterékoliv podněty vedle mne.
Zaměřila jsem se na jeden bod, který jsem stále sledovala. Měla jsem záseky, můj mozek nestíhal vstřebávat informace a mé neurony byly moc pomalé, aby si vyměňovali mezi sebou signály.
Cítila jsem se mizerně. Bála jsem se zvednout, bála jsem se zavřít oči a něco vyslovit. Nejhorší na tom byl ten fakt, že jsem nevěděla, jestli je to sen nebo realita.
Přeskakovalo mi to. Udělalo se mi černo a já cítila, jak asi brzo umřu na dehydrataci, poté se mé tělo houpalo, pohybovalo sebou bez mého zásahu a já se podvolila.
Nic jiného mi ani nezbývalo.
Moje první zkušenost s drogama. Proč jsem se do toho do háje nechala zatáhnout?
Vždycky jsem se nechala do něčeho přemluvit. Vždy jsem udělala to, co po mně bylo žádáno. Vždy jsem okusila to, co mi někdo nabízel...

Připadala jsem si jako kretén. Přemýšlela jsem stále nad jednou věcí a to byla matematika na naší škole. Viděla jsem paní profesorku, která křídou na tabuli píše vzorečky, u toho brblá, že to jsou vědomosti ze základní školy a ten, kdo to neumí, nemá tu co dělat.
Nad koncí touto větou se mi přetočil celý den od rána do večera a já věděla, co jsem přesně dělala. Zjevilo se mi to před očima.
Vše jsem si uvědomovala. Jenže halucinace byly silnější a silnější a já nevěděla, jak to zastavit.
Také jsem nevěděla, zda to někomu říct. Zavolat mámě, rozbrečet se jí do telefonu a slyšet její výčitky. Ostatně, výčitky bych slyšela i od Štěpána.

Pomalu jsem se zvedla, mířila do kuchyně a hledala džus. Napila jsem se a tím zahnala sucho v krku, které se každou minutou zvetšovalo.
Když jsem chodila, bylo mi lépe. Proto jsem byla neustále v pohybu a ignorovala ten fakt, že se mi dělá chvilkama před očima černo a já se snažim nepadnout na zem.

Opět jsem vyběhla nahoru, kde byla droga stále mírně cítit. Postavila jsem se k oknu a čichala jsem čistý vzduch.
Vybavil se mi Pavel.
Viděla jsem ho stát vedle mne, naštvaného, dívajícího se mi do očí. Mým tělem se prostřídaly příjemné pocity. Byla jsem ráda, že ho vidím.
,,Ublížíš mi i dnes?"
,,Já ti budu ubližovat vždy." Sledoval mne, ale každým mým mrknutím se rozplýval. Mizel a já nechtěla, aby mi utekl.
,,Buď tu semnou. Jsem tu tak sama." Začala jsem zvyšovat hlas a prosila jsem. Pocity mě opustěly, tou cestou, kterou jsem úplně nechtěla.
Na záchodě jsem si vypláchla pusu a vrátila se zpět dolů.

Minuty a hodiny ubíhají v podobě pár sekund a já sedím na pohovce, sleduju obrazy na stěně a divím se jim.
Vedle mě si sedla asi Laura, začala na mě mluvit a já její slova nedokázala vstřebat. Myslím, že už uběhly nejméně 2 minuty a já zapomínám, o čem neustále mluví.

,,Nikolo, je ti dobře?" Chytla mě za rameno a podívala se mi do mých červených, unavených očí. Profackovala mě a když zjistila, že na to nereaguju, zvedla se a ihned mi šla přinést vodu.
,,Takhle nikam domů nepůjdeš. Budeš spát tady, ano?"
Kývla jsem hlavou, opřela jsem se a snažila jsem se nezavřít oči. Pokud je zavřu, myslím, že celý obsah mého žaludku opět půjde rychle ven.
Laura mě ještě chvilku pozorovala, poté se zvedla a hledala Štěpána, který si zrovna povídal s dalšíma. Očima mě sledoval a netvářil se zrovna v klidu.
,,Štěpáne, prosimtě musíte tu dnes spát. Nikola je nějaká divná, nevím, co mám s ní dělat." Vyhrkla. ,,Potřebovala jsem jí ještě něco říct, ale jak vidím, dnes to asi nepůjde." Zesmutnila.

Čím více bylo hodin, tím více lidí odcházelo. Všimla jsem si toho díky tomu, že už jsem neslyšela takový hluk, který zněl dlouho v mých uších. Někdo mi položil ruce na ramena, mírně jsem sebou cukla, podívala jsem se a když jsem si všimla, že to je Pavel, mírně jsem se uklidnila.
,,Pojď, jdem si lehnout."
,,Pavle, ty jsi mi přišel ublížit?"
Podíval se na mne rozpačitě, chytil mě za tváře a přiblížil se ke mne.

,,Já jsem ale Štěpán."