What if...

33

,,Jak se cítíš?" Ptala se mě máma, která zrovna otáčela volantem.
,,No, jsem taková oslabená." Odpověděla jsem, snažící se nedívat z okýnka. Po tom incidentu jsem zjistila, že z aut mám už mírný strach.

Odpoledne si pro mě přišla máma, pomohla mi sbalit věci, dokonce mi dovolila se ještě rozloučit se Štěpánem. Ona sama na něj měla zlost, proto odmítala jen vkročit semnou do jeho pokoje. Myslím, že by se neudržela a v záchvatu vzteku by udělala něco, co by jí poté mrzelo.
Pro Štěpána si měl za hodinu přijet Radek, protože Kubovo auto bylo nečekaně v opravně.
,,Už musím jít, máma čeká." Smutně jsem mu oznámila.
Štěpán se zvednul, chytnul mě okolo pasu, políbil mě do vlasů a na rozloučenou mi řekl:
,,Omlouvám se ti, Niky. Doufám, že se příště semnou nebudeš bát autem jet."
,,Byl to šok pro nás oba, Štěpáne." Vzhlédla jsem do jeho oříškových očí. Skrývaly plno tajemna, lítosti a smutku. Naposledy jsem ho políbila. Rukama jsem mu zajela do jeho jemných vlasů, držela jsem se a doufala, že nespadnu. Celé mé tělo se totiž prohýbalo v páteři z toho, jak mě hladil na zádech.
Kdybychom nebyli v nemocnici, myslím, že od sebe asi ani neodejdeme. Skončíme opět na posteli. Nebo ono to je vlastně jedno, v posteli, pod postelí - zkrátka bychom si vyznali lásku.

Loučení je těžší než se zdá. Bylo mi Štěpána líto, chtěla jsem být pouze s ním. Proto jsem mu ihned v autě napsala zprávu. Z jedné zprávy se to protáhlo na dvě, na tři, deset a skončilo to tak, že jsme si psali celou cestu domů.
,,Nikolo, ty mě vůbec neposlocháš!" Zvýšila hlas. Leknutím jsem iphone uzamkla, uložila jsem ho do kapsy a začala jsem se věnovat mámě.

Další dny jsem vlastně nic zvlaštního nedělala, v pondělí jsem odpočívala jelikož mé tělo bylo celé oslabené. Zbytek týdne jsem strávila učením a chozením do školy.
V pátek jsem se snažila ukecat mámu, aby mě nechala doma, bohužel mi to ale neprošlo. Můj úsměv rázem zmizel a já jsem naštvaně přes sebe přehodila mikinu, chňapla jsem kabelku a vyrazila ven.
Hned, co jsem byla venku jsem vylovila z mikiny sluchátka, napíchla jsem je do mobilu a poté jejich dva konce do uší. Cestu k metru mi zpříjemňovali The Neighbourhood, které poslouchám snad skoro furt, za každé situace.

Byl to už takovej stereotyp, ráno vstávat v 6, cesta k metru, půlhodinová jízda metrem, poté přestup na muzeu na A a rovnou na stanici Staroměstská.
Měla jsem výhodu, že škola byla prakticky u metra.
Odpípla jsem se a rovnou mířila do 3. patra, kde jsme měli hodinu somatologie.
Usedla jsem si na schody, vytáhla skripta a pokoušela jsem se si narvat minulou látku, čili nervovou soustavu do hlavy. Bála jsem se, že mě vyvolá na zkoušení protože jsem ještě před tabulí ani jednou nebyla.
Přisedla si ke mně Laura, která mi ihned skripta vyrvala z ruky. ,,Neuč se, znervózňuješ mě." Poté se ihned začala smát - a já se přidala.
Po dlouhé debatě změnila téma a skoro zakřičela: ,,Víš, co je dneska?"
,,Pátek?" Odpověděla jsem, nevzrušeně.
,,A víš co to znamená?" Potichoučku nadšeností tleskala a čekala, jestli na to příjdu. Bohužel je můj mozek v 8 hodin stále vypnutý.
,,No přeci moje oslava ne?" Praštila mě do hlavy.
,,No a jo!" Praštila jsem se také, bohužel do stejného místa. Kvíkla jsem bolestí, poté jsem se opět zasmála. Laura se přidala.

Přerušil nás zvonek, který nás ihned všechny přiměl běžet do třídy.
Hned po hodině jsem vyndala mobil a při cestě do jiné třídy jsem hledala ve zprávách Štěpánovo číslo. Napsala jsem mu, jestli s tím počítá, poté jsem vstoupila do místnosti, usadila jsem se na mé místo a vytáhla jsem si svačinu.
O hodině angličtiny mi mobil zavibroval a já ho nenápadně vytáhla z tašky. Zjistila jsem, že mi Štěpán konečně po půlhodině odpověděl.

Š: Ano, počítám s tím. Zjisti, kde bydlí a v kolik to začíná.

O přestávce jsem měla čas se Laury zeptat a hned, jak jsem se informace dozvěděla, naťukala jsem je Štěpánovi ve formě zprávy.

Škola utekla jako voda a blížil se konec sedmé, čili poslední hodiny. Byl to zrovna dějepis, kdy jsme koukali na film.
Teda, skoro všichni měli pod lavicí telefon a byli duchanepřítomni a já nebyla vyjímkou. Celou dobu jsem si psala se Štěpánem. Domlouvali jsme se, co dnes skočíme Lauře koupit.
Š: Myslíš si, že je to dobrý nápad?
N: No jasně, že je
Š: Kdo by sakra dával kamarádce k narozeninám album plného meme?
N: pozor, to je pouze vedlejší dárek

Zazvonilo, všichni ihned vylítli ze židlí, rozloučili jsme se a běželi jsme dolů.
Hned před školou na mě Štěpán čekal. Vedle auta, mně neznámého. Jeho pravou rukou byl opřený o otevřené dveře, které zabíraly docela dost prostoru chodcům.
Na přivítanou jsem ho běžela obejmout, obdarovala jsem ho letmou pusou a pohladila jsem ho po zádech.

,,Věříš mi?" Hleděl mi do očí.
Chvilku jsem mlčela, ale poté jsem se mu do očí podívala také.

,,Věřím." ...