What if...

19

Štěpán zaparkoval, vystoupili jsme z auta a hrnuli se k domu. Štěpán začal hledat v kapsách jeho tmavě modrých džínů klíče, prvně zkoušel levou kapsu, potom pravou. Zjistil, že je tam nemá, tak prohledal jeho černou mikinu umbro, kde je konečně našel.

,,Tady jsou, mršky.'' Pousmál se a začal odemykat dveře.

Bylo něco okolo deváté, proto když jsme oba vešli dovnitř, začali jsme očima hledat ostatní hosty oslavy. Při přezouvání jsme uslyšeli hlasitý smích a hlasitou hudbu, podívali jsme se na sebe a já se zhluboka nadechla. Nemám ráda místa, kde je hodně lidí.

Štěpán šel předemnou, já mu šla v patách. Když Štěpán otevíral dveře, hlavou mě pobídl, ať jdu první. Zaváhala jsem, sklopila oči a pomalým krokem šla. Před očima mi zavřel dveře.

,,Neříkej mi, že se ti nechce?'' položil mi ruku na zadek a začal mě hladit. Ví, že je to moje slabost, začala jsem se různě prohýbat a usmívat. Usmál se také.

Najednou se někdo vynořil ze tmy, asi šel ten někdo z kuchyně, bafl na nás a začal se smát. Štěpán ucukl, chytl se mě a já se k němu přtiskla. Oba jsme se snažili zjistit, kdo to je.

,,No nazdar, už jste tady jo?"
,,Kubo? Nazdar, prosimtě to už nedělej, ani nevíš, jak jsme se lekli."
,,Promiňte, tohle jsem si nemohl odpustit." Natáhl se, aby rozsvítil. ,,Tak mi jí ukaž, tu tvoji milou. Musím si na to ale nejdříve zvyknout, že máš holku."
Kuba mi podal ruku a řekl: ,,Já jsem Kuba, ty budeš Nikola, viď?"
Usmála jsem se a se stiskem ruky jsem řekla: ,,Těší mne."

Začal si mě bedlivě prohlížet, až mi to přišlo otravný. Pak jsem si všimla, ze v ruce drží flašku vodky a došlo mi, proč se takhle přehnaně chová.

,,Hele hele Kubo, kde jsou ostatní?" Snažil se mě Štěpán zachránit z té nepříjemné situace.
Neztrácel čas, hrnul se ke dveřím, rozrazil je a sedl si k ostatním na gauč. Poslušně jsem se držela Štěpána, pozorovala ostatní a snažila jsem se spočítat, kolik lidí se rozhodlo přijít na oslavu.
Pozdravili jsme se, představili a usedli. Jelikož nebylo už moc místa, sedla jsem si na Štěpánovo klín a koukala po okolí.

V obýváku se rozprostíraly 2 velké černé kožené gauče a jedno křeslo, kde právě seděl Kuba. Někteří seděli na zemi a hráli playstation, druzí se bavili a někteří kouřili a pili zároveň. Bylo tu tak 10 kluků, holky jenom 2, Kubova holka a Radkova.
Někdy se mi zdálo, že by se Štěpán s někým hodil do řeči, ale bylo mu trapné odejít a nechat mě tu samotnou. Proto nám nalil panáka, přiťukli jsme si a prázdnou, vypitou, skleničku položili na stůl s ostatními.

,,Hej, nemůžeme si taky zahrát na PlayStationu?" Zařval Štěpán na kluky, který tam pařili dobrou půl hodinu. Kývly a my si šli také sednout na zem. Štěpán mi ještě podal polštářek, na který jsem si sedla. Pousmála jsem se a dodal ,,Mám na tebe přeci dávat pozor, ne?"

,,Tak si zahrajeme Fifu?" Nadhodil Štěpán.
,,V té bych tě porazila. Co takhle tanky?"
,,Myslíš world of tanks?" Díval se na mě s údivem. ,,Tak jo."

První jsem si zahrála já, pomocí ovladače jsem mluvila s těma, kteří byli semnou v týmu a dohodli jsme se, že červeným obsadíme base. Jela jsem zkratkou, protože tam byli 2 červení, vystřílela jsem je s pomocí mého parťáka, který se ke mně přidal, protože jsem už potom měla trable. Nakonec se nám to podařilo a na obrazovce se objevil velký nápis Victory, já se ušklíbla a podívala se na Štěpána, který na mě udiveně zíral.

Hráli jsme spolu hry docela dlouho, poté nás vyrušil Radek, že je správný čas natočit stream.
Jak jsem uslyšela to slovo, udělalo se mi blbě a šla jsem si poslušně sednout ke Štěpánovi. Zarazilo mě, když byl na streamu nejvíce vepředu a to mě trošku odráželo od toho, být vedle něho. Proto jsem se rychle otočila, šla jsem si sednout vedle nějakého kluka úplně na kraj gauče a bez keců jsem seděla a mlčela.
Uváděli právě již zmíněný stream, já koukala na mobil a snažila jsem se být fyzicky přítomná, i když jsem byla myšlenkama úplně někde jinde.

Najednou jsem slyšela mé jméno, které šlo ze Štěpánových úst. Podívala jsem se na něj a zjistila jsem podle gest, že tam mám jít k nim. Pomalinku jsem šla ke Štěpánovi, sedla jsem si mu na klín a koukala do kamery. Chtělo se mi smát, ale ruka přes pusu to zachránila.
,,Toto je Nikola, Baxtrixova přítelkyně." Představil mě Kuba do kamery, já zamávala a Štěpán mi dal pusu na tvář.
,,Jo, taky tomu nevěřím, že má holku." Dodal Radek.

Čím více bylo hodin, tím méně bylo lidí. Když bylo půl jedné, zůstali jsme v obýváku úplně samy.

V tom ale někdo zazvonil.

Kuba se rozhodl zvednout a jít se podívat, já ležela na Štěpánově rameně, usínala jsem a Radek seděl v křesle a byl na mobilu.
Už jsme všichni byli unavený, právě jsem se zvedala, že půjdu na záchod, v tom jsem ale uviděla Kubu, jak jde s hostem dovnitř.

Byl to Pavel.

Ztuhla mi krev v žilách, mé srdce se zastavilo a já se nemohla nadechnout. Ustoupila jsem a rychle utekla po schodech nahoru.
Co tady dělá?!
Bohužel jsem při mé šikovnosti zakopla, spadla jsem a posunula se o pár schodů dolů. Otočila jsem hlavu, cítila jsem pohled Radka, Štěpána, Kuby a i Pavla na mých zádech.
Pavel si odkašlal, vzhlížel ke mně nepříjemným pohledem a já se choulila v dálce.
,,Co tu dělá?" Ukázal na mě, v obličeji se trošičku pousmál a šel ke mně blíže. Stále jsem se snažila ustupovat, ale už moc nebylo kam. Mezi nás se vložil Štěpán.
,,Hele, klid, jo?" Odstrčil ho a stoupl si předemě.
,,Jo tak takhle. Ty s ní chodíš, jo?" Začal se mírně ironicky smát.
Když jsem ho viděla, cítila jsem nepříjemné pocity po celém mém těle. Stále se mi líbil, přitahoval mě jeho vážný pohled, ale v tento moment byl pro mě někdo cizí. Odporný. Příčilo se mi vše, co jsme spolu prožili.

,,Čekal jsem tě, beruško." Uslyšela jsem v kuchyni, když jsem si sundavala boty.
,,Tak mě tady máš." Usmála jsem se, sedla si k němu a obejmula ho.
Políbil mě do vlasů, hladil mě po nich a šeptal do ucha.
,,Miluji tě. Chci tě. Potřebuji tě."

Z mého rozjímání mě probudila facka, kterou Pavel vlepil Štěpánovi.
Štěpán má na mě dávat pozor, ale co když na něj budu dávat pozor i já?

V tento moment se ve mně probudilo něco, co mě donutilo se bránit. Bránit se, i když jsem hleděla milovanému člověku do očí.

Dala jsem mu pěstí.

,,Vypadni, Pavle." Promluvila jsem, jemně a důrazně. ,,Teď ti to oplácim, jak ty ses choval ten rok ke mně. Vypadni, jsi tu teď zbytečný."
Ztuhnul. Chvilku tam stál, pozoroval mě, poté se otočil a bezeslova odešel.