What if...

13

,,Já z tebe taky." Odpověděla jsem mu, dívající se do jeho nádherných očí, které mě stále nepřestávaly fascinovat. Stále jsem v nich viděla to tajemno, které mě tak přitahovalo.

V tuto chvíli mě ale přitahoval více Štěpán.

Štěpánovy články prstů objevující me křivky, jeho tělo dotýkající se toho mého, jeho ústa dotýkající se těch mých. To vše mě v tuto chvíli přitahovalo. Já a on, v režii naše touhy, chtíč a pokušení.

Nechala jsem se vést jeho dlaněmi, které se držely mých boků. Líbali jsme se tak vášnivě, až jsem nemohla popadnout dech, prohýbala jsem se v páteři a přidržovala si Štěpána za krk.

Z ničeho nic mě vzal do náruče, byl udýchaný, asi ze vzrušení a ze spěchu, ve kterým se mě pokoušel dopravit do jeho pokoje. Pozoroval mě, jak se nesu v jeho rukou a jaký spokojený výraz na tváři mám. Úsměv mi oplatil, položil si mě na postel, sundal mi tričko a lehl si na mě.

Místností se ozývaly zvuky lásky, pokušení a agrese. Lichotil mi, líbal mě po celém těle, nevynechal jediné místo, kde by se mě pusou nedotknul. Já na tom nebyla jinak, Štěpána jsem hladila a pozorovala každý detail jeho těla. Oba jsme tomu nemohli uvěřit a já už vůbec ne, myslela jsem, že po vztahu s Pavlem něčeho takového už schopna nebudu.

Hráli jsme si, objevovali své těla a svá nejtajnější přání, ani jeden z nás nechtěl, aby to skončilo.

Prosím, ať to neskončí.

,,Štěpáne?" Promluvila jsem po dlouhém tichu. Ležela jsem vedle něho a čechrala jeho vlasy.
,,Nikolo?" Odpověděl, užívající si masáž, kterou jsem mu dopřávala.
,,Miluji tě."
Řekla jsem to. Věta, kterou jsem slyšela naposledy vyjít z mých úst před půlrokem. V tu dobu jsem si myslela, že je nemožné něco takového vyslovit.
,,Já tebe taky." Políbil mě a usmál se.

Bylo to pro mě něco neskutečného. Slyšet od někoho tyto slova, které se neříkají jen tak. Chtělo se mi brečet. Štěstím.

,,Děje se něco?" Strachoval se.
,,Netušila jsem, že ještě něco takového uslyším." Zatáhla jsem slzy a schovala se za dlaně mé ruky.
Otočil se, aby na mě viděl. Mojí ruku mi odhrnul a díval se mi do očí.
,,Tobě asi hodně někdo ublížil, že?" Podle mého škubnutí pochopil, že má pravdu.
,,Co se stalo?"
,,Nebudeme si kazit den, ne?" Odvětila jsem s pokusem o úsměv.
Odtáhl se, lehl si a odpověděl: ,,Prosím, řekni mi to. Poslouchám tě." Nespustil ze mě oči.

Mluvilo se mi o tom těžce. Když jsem se nadechovala, někdo zaklepal a otevřel dveře.

,,Ahoj. Ježiš." Stáhnul se, když nás uviděl. Otočil se, Štěpán mě přikryl a řekl: ,,Wed... teda Radku, to je v pořádku. Co se děje?"
,,Jen jsem vám chtěl přijít říct dobré ráno, ale jak vidím, přišel jsem nevhod."
,,Neboj, jdeme dolů na snídani. O té mluvíme už dlouho, viď?" Věnoval mi úsměv.
Zasmála jsem se. ,,Udělám nám něco dobrého."
Radek se usmál se slovy, že ho máme zavolat až bude hotovo odešel do jeho pokoje. Štěpán mi dal pusu a pohladil po vlasech.
,,Ať se ti stalo cokoliv, vše mi řekneš potom a já si s ním vyřídím účty."