What if...

25

,,Chtěl bych se ti omluvit." Vypadlo z něho.
,,Aha." Usmála jsem se, ironicky.
,,A nechtěl bys mě třeba pustit a popovídat si o tom někde... jinde?"

,,S tebou se jinde bavit nedá. Utečeš mi jako dnes odpoledne."
,,Pavle. To, co jsi mi udělal... všechno. To ti už neprominu."
Cítila jsem, jak se mi prokrvují tváře, také opět nízko, jako vždy, když jsem se s Pavlem bavila. I kdybych teď měla mít navrch.
Najednou mi začal zvonit telefon. Podle fotky, kterou jsem měla v kontaktu jsem zjistila, že to je Štěpán. Podívala jsem se na Pavla, do jeho očí. Měl je plné bolesti. Hovor jsem típla, zvedla hlavu k Pavlovi, který mezitím pokládal ruce na mé tělo. Chtěl mě obejmout.
Odtrhla jsem se.

,,Naval mi ty klíče. Ihned."

Bezeslova mi je podal, já odemkla a rychle se snažila odejít. Ještě jsem se mírně za Pavlem poohlédla, poté jsem ihned zmizela.

Běžela jsem za Štěpánem k mekáči, jenže on tam už nebyl. Rozhodla jsem se mu zavolat, ale tentokrát mi to típl on.
Začala jsem být nervózní. Co když nás viděl? Pokud ano, co se mu teď honí hlavou?
Rozhodla jsem se podívat po celém mekáči. Hledala jsem Štěpána, který by seděl na jedné ze židlí u stolu.

Po dlouhém hledání se mi tak podařilo.
Polkla jsem, nadechla jsem se a rychlým krokem šla za nim.
Když jsem si sedla ke Štěpánovi, ani si mě nevšiml. Ignoroval mě.
,,Štěpáne?" Promluvila jsem.
,,Co je?" Odložil pití na stůl a naštvaně se na mě podíval.
,,Co by mělo být..." sklopila jsem hlavu a uvědomovala si svě chování.
,,Promiň. Potřebovala jsem... se uklidnit."
,,V přítomnosti Pavla?" Při jeho otázce se mi podíval do očí. Mlčela jsem a čekala jsem, co z něho ještě vypadne.
,,Viděl jsem vás."
,,Já za to nemůžu. Odtáhl mě a snažil se mi omluvit."
,,Tak já tomu nerozumím. Na jednu stranu se ho bojíš, na druhou se od něho necháš někam odtáhnout."

Vždy jsem se ho bála.
Bála jsem se ho u něho doma, na veřejnosti. Bála jsem se ho, když jsme byli nakupovat, nebo když jsme spolu koukali na film. Měla jsem z něho strach za každých okolností.
,,Ty se klepeš?" Hladil mě po mém odhaleném těle.
,,Je mi, trošičku, zima." Zamumlala jsem.
Bylo mi to nepříjemné. Cokoliv, k čemu mě donutil mi bylo proti srsti, ale bála jsem se mu něco říct.
Zezačátku náš vztah byl romantický a jemný. Poté se z něho vyklubal zlý, agresivní chlap, který si neuvědomoval svých činů. Byl sobecký a nebral na mě ohled - hlavní bylo, že on to chtěl a že jemu se to líbilo. Já jsem byla pouze hračka, se kterou si mohl pohrát, když měl náladu.
Bála jsem se mu říct ne. Kdykoliv jsem tak udělala, začal se semnou hádat, nebo chtěl vysvětlení mého rozhodnutí. A na to jsem odpovědět už neměla sílu.
,,Myslíš, že je tohle tričko hezký?" Vylezl z kabinky a s úsměvem se mi ukazoval.
,,Tamto, co jsi měl předtím bylo hezčí."
Jeho úsměv mu zmizel, podíval se na mě zlým pohledem a změnil hlas.
,,To proč?"
Pokrčila jsem rameny, sklopila hlavu a snažila se nenavázat oční kontakt.
Zatáhl závěs a já konečně mohla vydechnout.
Bála jsem se mu odporovat.
Svlékal mě, líbal na krku a rukou se mi dostával do mých kalhotek. Snažila jsem se promluvit, ale kdykoliv jsem se o to pokusila, zacpal mi pusu. Držel mě tak pevně, že jsem se ani nemohla odtrhnout.
Dělalo se mi zle, slzela jsem, ale i přes všechen můj odpor jsem si musela kleknout.
Bála jsem se s ním rozejít.

,,Štěpáne. Já za to vážně nemůžu. Také mi to nebylo příjemné."
Nechal se odmlčet. Poté promluvil.
,,Slib mi, že už si to nikdy nenecháš. Že už s ním nikdy nebudeš o samotě. Prosím."

,,Slibuji."

Jenže já ten slib porušila.