What if...

1

Byl to hrozný den, který jsem už hodně dlouho nezažila. Vyběhla jsem ze školy a posadila se na nejblížší lavičku. Odložila jsem si tašku, nohy si dala do tureckého sedu a rozhlédla se. Naše škola je doopravdy na krásném místě. Karlův most, Kampa, Pražský hrad... vše je vidět. I přes všechny události, které jsem si stále nemohla připustit jsem se přece jenom malinko pousmála, ale zanedlouho se mi opět u očí objevily slzy. Kolem mě chodilo plno turistů a já tu mlčky seděla a brečela, měla jsem na sebe vztek. Ale hlavně na něho. Při pomyšlení na jeho tvář jsem se rozbrečela ještě více, už mi bylo jedno, jestli se mi rozmaže řasenka nebo jestli si ušpiním černýma slzama bílé tílko, které jsem měla na sobě. Bylo mi úplně všechno jedno.
Ucítila jsem blízkost někoho dalšího, která se domáhala mého povšimnutí. Zvedla jsem hlavu z dlaní, utřela jsem si pár kapek a rozhlédla jsem se. Vedle mě se posadil nějaký kluk, vypadal velice starostlivě.
,,Ahoj, stalo se něco?" Zeptal se.
Neměla jsem na nic náladu, už jsem ho chtěla poslat pryč, ale pohled do jeho očí mě přiměl mlčet. Byl tak strašně zajímavý, jako ty abstraktní obrazy, mějící skrytý význam, nutící nás zapřemýšlet se. A to jsem viděla v jeho očích, které se na mě dívaly. Chtěla jsem ho poznat, porozumět mu. Chci zjistit to tajemství, které v nich skrývá a které mě pozoruje.
,,Ne, nic vážného." Pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo mi to. Měla jsem radost, že má vůbec někdo o mne starost.
,,Ale notak, já to vidím, že se něco děje. Procházím si Prahou, narazím na takovou hezkou holku, která brečí. Láme mi to srdce."
Tak u tohohle už se doopravdy usměju, krásně mě to zahřálo u srdce. Ale možná by mě více zahřálo jeho objetí, i když bylo jaro. Obejmout jsem ale potřebovala.
,,Nebude ti vadit, když tě objemu?" Jeho úsměv mi dal jasnou odpověď, rozpřáhl ruce a já se k němu, opatrně, přiblížila. Viděl, jak jsem nejistá, tak udělal další krok a stiskl mě. Nebylo mi to vůbec divný, že se objímám s naprosto cizím člověkem, v tu chvíli jsem na všechno zapomněla. Mírně jsem se odtrhla, i když bych nejradši byla v objetí stále, nešlo to.
,,Co tu děláš takhle brzo? Neměla by jsi být ve škole?" Úplně to přetočil a já byla ráda, že se k objímání nevracel.
,,Už dávno mám po škole, chodím sem," ukázala jsem na školu, ,,A co tu děláš ty tak brzo, cizinče?" Usmála jsem se.
,,Ježis, to je trapný! Ahoj, já jsem Štěpán." Podal mi ruku.
,,Byli jsme v tak silném objetí, až jsme přestali vnímat fakt, že se vlastně neznáme. Nikča." Chytla jsem mu jí a potřásla.
,, Není to divné? Dva cizinci, v Praze..."
,,...Já teda cizinec nejsem. Bydlím tu a chodím sem i do školy, jak jsem ti před chvilkou ukázala."
,,Tak já jsem cizinec sám. Nechala jsi mě v tom." Smutně se pousmál.
,,Ty jsi tak tajemný." Dodala jsem.
,,A nechceš jít s panem tajemným do kavárny?" Tentokrát byl jeho úsměv pravý. Oplatila jsem mu ho a šla jsem.

Ze Staroměstské jsme jeli na Ip. Pavlova, myslím, že tam má Štěpán svojí oblíbenou kavárnu. Jmenovala se Dos Mundos a byla zvláštní tím, že místo židlí tam byly houpačky. Sedli jsme si k jednomu ze stolu, vybrali si kávu a nastalo hrobové ticho. Myslím, že lavička uprostřed centra byla lepší volba, akorát tu sedíme úplně zbytečně, stejně si nemáme co říct. Touto dobou jsem mohla být už doma s otevřeným sešitem z chemie, nejsem v ní úplný profík a to se odemně, jakožto budoucí laborantky, očekává.
,,Mimochodem..." Koukl se mi do očí, ,,proč jsi dnes brečela?"
Velice příjemná servírka nám přinesla kávy. Obě Latté s kokosovým sirupem. Nenechala jsem se rušit, nasypala jsem si do ní cukr. Když jsem pokoukla po Štěpánovi a zjistila jsem, že bedlivě čeká na mojí odpověď, odložila jsem kávu stranou a položila si ruce na stůl.
,,Nevím, jestli se mi chce o tom mluvit. Nejsem k lidem moc otevřená."
A jsem tady zas. Opět ta chladná Nikola, kterou nikdo nemá rád.
,,Ke komu jsi otevřená?" Zajímal se.
,,K moc lidem ne," Napila jsem se kávy. Štěpán udělal totéž. ,,Ty asi taky nejsi moc otevřený k lidem, stále jsi mi neřekl, proč jsi cizinec."
Štěpán se usmál a začal si míchat kávu. Nevím vlastně, proč to dělal. Byl určitě nervózní. Potřeboval si s něčím hrát, protože si kávu vůbec neosladil, neměl žádný důvod jí míchat.
,,Je to na dlouho, vážně."
,,Dobře, chápu to." Usmála jsem se. On se usmál také. ,,Nechci, aby jsi se kvůli mě cítil nepříjemně. Řekneš mi to někdy jindy, ano?"
,,N-někdy jindy?" Podivil se.
Zasekla jsem se. V čem je problém? ,,Ano, nebo nechceš?" Divila jsem se.
,,Ne! Právě... že chci. Moc se mi líbíš, Nikol. Nejen vzhledem, ale i myšlením. Jsi jiná. Fascinuje mě to."
Na tohle jediné jsem mu odpověděla úšklebkem, protože jsem právě pila kávu. Potěšilo mě to. A to hodně. Jen nerada dávám city najevo.
,,Ty se mi také líbíš. A hlavně tvé oči. Mají něco do sebe."
Usmál se také.

Takže ahoj :D Doufám, že se vám 1. část líbila, určitě budu ráda za každé komentáře a celkově za odezvu. :) Knížek už jsem pár napsala, tahle "patlanina" je úplně první dílo které zveřejňuji, určitě mi proto dejte vědět zda mám pokračovat... díky moc a ahoj příště u pokračování. :)