What if...

30

Vlastně si ani nic nepamatuju. Vím, že jsem snila, ale přitom jsem slyšela, co si záchráři povídali.
Byla jsem v záchrance. Ležela jsem na lehátku, záchranáři mi napichovali kanylu a ihned mi dali infuzi.
Chyběly mi živiny, plus jsem omdlela, a jak jeden řekl, bylo to z psychického rozpoložení. Klepala jsem se, byla jsem v šoku a prý mi tekla krev z hlavy, jako tekla Štěpánovi.
Po delší době, co jsem jela jsem se začala mírně probouzet a začala jsem více vnímat - začala jsem mrkat, ale stále jsem neměla sílu vstát.
Viděla jsem na dveře, které sebou drncaly, jak jsme jeli rychle. Vedle mne seděl záchranář, který mě držel za ruku.
,,Spi, už tam budem."
,,Kde je Štěpán?" Strachovala jsem se a rozklepala jsem se ještě více.
,,Klid klid, je v záchrance před námi. Je v pořádku, neboj." Hladil mě po ruce a snažil se mě uklidnit.
Opět se mi zavřely oči.

Ráno
Probudila jsem se v bílé místnosti, kde se nacházely 3 lůžka, na jednom jsem ležela já, ostatní byly prázdné.
Rozhlížela jsem se po pokoji, ještě stále mírně zmatená. Neni mi nic?
Zahýbala jsem nohou, druhou. Poté rukama. Vše jsem cítila, to znamená jen jedno. Jsem celá.
Jak jsem zahýbala pravou rukou, zjistila jsem, že mě bolí když jí mám pokrčenou - něco mě tam píchalo. Prohlédla jsem si to a zjistila jsem, že mám stále kanylu. Vzhlédla jsem ke stojanu s infuzí, abych zkontrolovala, kolik tam toho ještě je.
Byl tam malinký zbytek - podle mých praxí v nemocnici jsem věděla, že až to dojde, rozpípá se to.
Vzdychla jsem si, přetočila jsem se na bok a začaly mi mírně téct slzy. Proč se tohle vůbec stalo? Co moje máma? Ví o tom?
Stále jsem byla mírně vyčerpaná, proto jsem se opět dostala do říše snů.

Z mého spánku mě probudila sestřička, která mi měřila tlak a sundavala kanylu.
Mírně jsem zamrkala a sledovala jsem jí.
,,Dobré ráno, Nikolo. Jakpak ses vyspala?" Usmála se.

,,Jo, docela dobrý. Jen jsem pořád mírně zmatená.." sledovala jsem jí při práci.

,,To je v pořádku. V noci se na tebe byli podívat doktoři a jsi v pořádku, pouze jsi potřebovala doplnit živiny. Omdlela jsi, pravděpodobně ze šoku, který jsi ten den zažila. To se občas stává." Vytáhla mi jí, mírně jsem sebou škubla, protože to nebylo zrovna dvakrát příjemné.

,,Mimochodem, tvojí mamince jsme už volali, Štěpán nám poskytl telefonní číslo. Dnes přijede." Dodala.
Usmála jsem se. Jak já se na ní těším! Doufám, že mi přinese nějaké jídlo.
Poté jsem si uvědomila, co řekla. Štěpán?!

,,A kde je Štěpán?" Vychrlila jsem ze sebe.
,,Ten je na tom sice lépe než ty, ale oba si vás tu pár dnů necháme. Je hned vedle na pokoji. Také se na tebe furt ptá." Usmála se, očistila mi ránu po kanyle a sbalila si věci.
Při jejím odchodu jsem jí stihla ještě zastavit.
,,Můžu za ním?" V mých očích se objevily jiskry.
,,Jsi ještě hodně slabá, spíš se ještě prospi, potom budeš moct."
A zavřela dveře.

Nechtělo se mi čekat. Potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala. Otočila jsem se, zvedla se a opírala jsem se rukama. Jo, to zvládnu.
Jedna noha, druhá noha. Už viseli dole. Zbýval poslední krok - postavit se.
Mírně jsem se chodidlama dotkla země, poté jsem celou váhu mého těla přenesla na nohy.
Začaly se mi trošičku klepat, ale při delším stání klepání ustalo.
Bosa jsem pomalu kráčela ke dveřím. Všimla jsem si, že na zdi leží velké zrcadlo.
Mám se prohlédnout nebo ne?

Rozhodla jsem se, že se podívám.
Nemocniční krátká košile, rozcuchané vlasy, modřiny na nohou, červený obličej a velká náplast na hlavě. Na ruce bílý náramek s mým jménem a datem narození.
Zhrozila jsem se. To fakt vypadám tak příšerně?
V umyvadle jsem si umyla obličej a smyla jsem si zbytky řasenky, které stále na mém obličeji převládaly ze včerejška.
Po mírném upravení jsem otevřela dveře a zkontrolovala okolí. Nikdo nikde.
Rychlým krokem jsem se snažila vlézt do vedlejších dveří, ale nešlo to tak lehce. Trvalo mi to docela dlouho, ale nakonec jsem se tam dostala.
Pomalinku jsem otevírala dveře. Na pokoji byl pouze Štěpán, který koukal na strop.
Usmála jsem se a pozdravila ho. ,,Ahoj, Štěpáne."
Otočil hlavu ke dveřím, bez zájmu. Když mě uviděl, jeho obličej se rozzářil.
,,Niki, co ty tu děláš? Už ti je lépe? Pojď, sedni si ke mně." Pobízel mne.
Hrozně mě udivovalo, jak se dokázal Štěpán tak rychle pohybovat. Vypadalo, že mu nic není. Jedine, co jsem na něm zpozorovala bylo, že měl stejnou náplast na hlavě jako já, akorát na jiném místě.
Pomohl mi si sednout k němu, poděkovala jsem mu a opřela jsem se vedle něho na polštář. Obejmul mě kolem ramen, dala jsem si mojí hlavu na jeho rameno a odpočívala jsem.

,,Niki, moc se ti omlouvám. Ani nevíš, jak si to vyčítám. Doufám, že mi to promineš."
Po mírném odmlčení jsem promluvila: ,,Prominu."
Políbil mě do vlasů, pohladil po mé ruce, kterou držel a jemným hláskem
,,Děkuji."