What if...

28

Někdy vám něco ublíží tolik, že vás to přestane bolet. Dokud vám to někdo nepřipomene a vše se to vrátí. V horší míře.
Každé slovo, každá bolest a každá vzpomínka.
Ničí vás to, jenže nejde se toho zbavit. Vaše duše křičí, ale nikdo to neslyší. Brečí, jenže nikdo nevidí její slzy tekoucí po tvářích. Prosí o pomoc, bohužel nikdo jí nemůže pomoct.
Ptáte se, proč?
Protože už toho má všeho dost. Je unavená z toho se lidem svěřovat a slyšet poté trapné litování.
Nechce být označená za chudáka. Chce být označena za milující osobu, která není k ničemu.
Chce být opět milovaná.
A nechce být považovaná za nejhorší věc, kterou kdy mohl potkat.

,,Proč jsi porušila můj slib? Proč ze mě děláš debila? Když ho furt miluješ, proč se k němu nevrátíš?" Křičel na mě Štěpán, který zrovna řídil.

Tyhle kecy jsem poslouchala už asi 10 minut, všechno dokola. Poslušně jsem koukala na zem, na mé nohy, které se pohupovaly jak Štěpán jel rychle a nevšímal si děr v silnici.

Chtěla jsem utéci. Chtěla jsem se vzdálit od všech co nejdál. Od rodiny, od Pavla. Od Štěpána.
Utírala jsem si slzy, nereagovala a doufala, že už budu doma. Nechtěla jsem v tom autě být už ani minutu.

,,Posloucháš mě vůbec? Příjde ti to normální lepit se na tvýho ex? Příjde ti normální lézt mu do bytu?"

Myšlenkama jsem byla jinde. Byla jsem na lepším místě, na místě, kde se netrápím. Kde nejde cítit bolest na hrudi, lítost, pocit viny a zlomeného srdce.
Prázdnota.
Deprese
A pocit méněcennosti.

Existuje takové místo vůbec?

Sepla jsem ruce, vzhlédla k okýnku a pozorovala krajinu míhající se kolem. No není nádherná?
Opřela jsem si hlavu, sledovala jsem každý strom, baráček a přemýšlela: ,,Kéžbych byla tam a nemusela sedět v tom pitomým autě. S tak nechápavým člověkem."

Proč nikdo nechápe lidi, kteří si zažili hrozné věci?
Proč se lidi nechápou navzájem?
Proč vám nedají prostor promluvit a vysvětlit situaci?
Proč vás nenechají promluvit...

Štěpán si furt mlel svoje. Byl naštvaný, zvyšoval hlas, poté ho snižoval. Popravdě, už jsem byla tak oslabená ze všeho, že už jsem nevnímala, co říká.
Neměla jsem na to sílu.

Vzpomněla jsem si na Pavla. Jak na mě řval. Jak si na mně vybíjel zlost. Jak mi ubližoval.
Štěpán mi chce taky ublížit.
Při představě nad dalším zlomeným srdcem, nad další ztrátou jsem se rozklepala. Už nemůžu.
Už si nenechám srát na hlavu.
Nebudu ze sebe dělat idiota, který jen sedí, nic neřekne.
Nebudu typ člověka, který svého milovaného poslechne a učiní každý čin, který mu zadá.
Už nebudu, jaká jsem bývala.

Zaťala jsem ruce v pěst, zvedla hlavu, celá rudá a od slz jsem vzhlédla ke Štěpánovi. Seděl tam, sledoval semafor, kdy konečně blikne zelená.

Mlčel.
Ale já nemlčela.

,,Už mám všeho dost! Přestaň na mě řvát, jste na mě akorát všichni vysazený, pro nikoho nejsem dost dobrá a jsem k ničemu, ještě mě třeba zmlať a už budeš úplnej Pavel. Nech mě bejt."

Sundal ruce z volantu, otočil hlavu ke mně, podíval se mi do tváře. Sledoval mě. Sledoval mé rozmazané oči od slz, naprosto bílou pusu a bledou tvář. Mé rozcuchané vlasy, hněv a zlost v mé tváři a pocit bezmoci, beznaděje v mých očích.

Pozoroval mé rozklepané tělo, špinavé tričko od řasenky a mokré džíny.
Nevydal ani hlásku. Jen tam seděl, koukal s otevřenou pusou a s červenýma očima.

,,Niki, promiň. Já si to neuvědomil..."

Odtáhla jsem se, vzala si kabelku a snažila jsem otevřít dveře. Bylo mi jedno, že stojíme na semaforu, bylo mi jedno, že je tma a že jsou za náma auta.

Chtěla jsem pryč.

Bohužel mé snažení o vystoupení bylo marné. Dveře byly to zamknuté. Začala jsem do nich mlátit, ale s vyčerpáním jsem po různých intervalech ubírala na síle. Poté jsem přestala úplně.
Položila jsem se na okýnko, se zavřenýma očima jsem ležela a snažila se usnout.

Snažila jsem se neslyšet houkající auta, brečícího Štěpána...

... a tvrdý náraz.