What if...

32

,,No, mám se docela dobře. Teď." Odpověděla jsem.
Nadechla se, podívala se mi do očí a ptala se dál. ,,Jak ses cítila v tom autě?"

Mým tělem přejel mráz, když jsem si vzpomněla na nepříjemnou událost. Vyděšeně jsem odvrátila zrak a nezmohla jsem se ke slovu. Zpozorovala to a ihned pokračovala.
,,To je v pořádku, Nikolo. Každý máme špatné vzpomínky, při kterých nám běhá mráz po zádech. Já se ti snažím pomoci."

,,Nemůžete mi pomoct." Zamumlala jsem, když jsem měla hlavu položenou na mých kolenou.
Nechtělo se mi mluvit, odpovídat ani nad tím přemýšlet. Nejradši bych se zachumlala do peřiny a spala.
Tvářila se zvláštně, když jsem jí tímto způsobem poslala k šípku.
Já to ignorovala, naštvaně jsem pozorovala mé nohy, které byly přikryté bílou, nemocniční látkou.
Nejvíc mě asi na tom rozčilovalo to, kde jsme se spolu bavily. Necítila jsem se v bezpečí a pociťovala jsem, jako by i stěny měly uši. Bála jsem se cokoliv říct.
Po nějaké době zjistila, že to semnou nemá cenu, tak s velkým povzdychem odešla. Při odchodu mi nechala na nočním stolku papírek s jejím telefonním číslem.
Když zavřela dveře, lehla jsem si, naštvaně jsem bouchla do postele a snažila jsem se uklidnit.

Pamatuji si, jak jsem se cítila. Pamatuji si to moc dobře.
Pavla mám stále v hlavě, chtě nechtě. Přemýšlím nad ním hodně často. V autě tomu nebylo jinak.
Když jsem byla u něho doma, přivítal mě krásný, čistý ale na druhou stranu nebezpečný závan, přicházející z jeho domu. Postupovala jsem pomalým kromem do jeho obýváku, i když jsem věděla, že mě nic dobrého nečeká.
Ale přesto jsem se nechala vůní dřeva, květin a jeho nenávisti, která byla znít v jeho hlase nalákat.
Vždycky jsem byla smířená s tím, že mi opět ublíží. Teď záleželo na tom, zda psychicky nebo fyzicky. Většinou to bylo to druhý.
Kdykoliv se mě někdo zeptal, jaký to je s Pavlem, odpověděla jsem, že úžasný, bez problému a že jsem spokojená.
Nechtěla jsem mé blízké zatěžovat mýma problémama a také jsem nechtěla být označovaná za chudinku. Cítila jsem se dospěle - mé starosti si přeci dokážu vyřešit sama, ne?

Jenže s Pavlem to tak lehké nebylo.

Nad myšlenkou, začínající na velké Š jsem se usmála. Jsem za něj neskutečně šťastná. Doufám, že on mi pomůže Pavla odstranit z hlavy.

K večeru zamnou přišel primář. ,,Dobrý den." Usedl opět na jeho oblíbenou židli.
,,Dobrý." Upravila jsem se, odložila jsem mobil, na kterém jsem si domlouvala nemocniční rande se Štěpánem a čekala jsem, co z něho vypadne.
,,Vypadá to, že se lepšíte. Zítra odpoledne bych vás pustil domů, co vy na to?" Usmál se.
,,Fakt?" Rozzářily se mi oči.
,,Ano, jste pouze mírně slabá, všechna vyšetření, co máte za sebou jsou v pořádku."

Hned po tom, co odešel, napsala jsem mámě a i Štěpánovi tu novinu.

Š: No nekecej!
N: popovídáme si o tom, až začne naše nemocniční rande?
Š: souhlasím, za půl hodiny tě tu tedy čekám.

Připadala jsem si jako malé dítě, strašně jsem se těšila za Štěpánem i když byl vlastně pár kroků odemně. Oba jsme vypozorovali dobu, kdy sestřičky přestávají chodit po pokojích - té doby přece musíme využít, ne?

Po osprchování jsem místo do mého pokoje vkročila do Štěpánova. Lehla jsem si k němu a dala mu pusu.
,,Tak nás teda zítra pustí, jo?" Obejmul mě.
,,Vypadá to tak." Usmála jsem se na něj.
,,Mimoťapem - byla u mě Laura. Pořádá v pátek oslavu, zve nás tam. Chceš tam jít?" Vzhlédla jsem k němu.
,,No jasně." Usmál se.
,,Ty jsi vlastně už s Laurou mluvil, co?"
,,Jo, díky ní jsem dorazil na tvůj ples."
,,Já vím." Stále jsem se usmívala.
,,A co vůbec ta.. psycholožka? Jak jsi mi psala?" Zajímal se, hladil mě po ruce a čekal, co odpovím.
Pokrčila jsem rameny. ,,Odešla. Nechtěla jsem se s ní bavit."
,,Proč?" Byl v šoku.
,,Neuměla to, necítila jsem se s ní bezpečně a navíc, šla na to moc zhurta." Protočila jsem očima. ,,Nechci se takovýhle ženský svěřovat."
Štěpán se odmlčel. ,,Na co se tě ptala?"
,,Na to, jak jsem se cítila v tom autě."

,,Na to bych taky neodpovídal."