Tajemství Bílé čajovny

Část 1. Blázen u dveří

Již brzy začnou kvést sakury a má Bílá čajovna, bude mít zase vysoké procento návštěvnosti. Je to sice perfektní obchodní tah, ale i tak by mě zajímalo, kdo rozšířil takovou pověst. Pár, který absolvuje v době, kdy kvetou sakury v mé čajovně čajový obřad, jeho láska zůstane a budou v manželství spokojení.

Blbost!

Taková blbost!

To jim, jako mé zlomené srdce, nosí štěstí? A proč jen v době kdy kvetou sakury? Protože, to krvácí mé rány nejvíce? Rozmáčkla jsem v dlani sklenici a lehce se pořezala Tentokrát jen lehce a nemusím s tím do nemocnice.

Pomalu začínám šílet, vidím jej každičký den, každý den prochází se svou manželkou a dítětem kolem mého plotu a já se usmívám a mávám, občas jeho dceři dávám cukroví. Jeho manželka byla na kurzu přípravy. Je to jako se bodat vidličkou a tvářit se, že je vše v pořádku.

Teď je noc a má čajovna je tichá, temná a chladná. Přesně taková, jak se cítím já poslední čtyři roky. Před čtyřmi roky jsem chystala svatbu, kdy za mnou přišel s omluvou, že má dítě a vrací se k ženě, se kterou jej má. Teď mi je dva a dvacet a připadám si na sto padesát.

Měla jsem se pořezat více, nemyslela bych na hlouposti. Uklízím láhev od vína, další rozbitou sklenku a vracím se z altánku zpátky, kdy mě vyruší postava u vchodu do čajovny.

„Dobrý večer," pozdraví mě příchozí.

„Dobrý. Čajovna je už zavřená, budete muset přijít později," informuji světlovlasého elegána v dlouhém tmavém kabátu, který se opírá u vchodu. Má zavřené oči a zřejmě poslouchá hudbu.

„Bylo by možné se setkat s majitelem?" Ozvala s otázka ve chvíli, kdy jsem měla skoro zavřené dveře. Zvedla jsem unavený a ovíněný pohled k neznámému:

„Přijďte ráno. Majitel není v tuto chvíli v obchodní kondici." Nebudu mu přeci vysvětlovat, že jsem ráda, že stojím na nohou a je mi rozumět. Nevím kdy a jak se přesunul a stojí přímo přede mnou, asi jsem víc na šrot, než jsem si myslela. Dívám se do modrých tůněk, ve kterých bych nejraději utonula.

„To nepůjde, potřebuji s ním mluvit teď."

Krčím rameny a začíná se mi zvedat žaludek. Zavírám dveře a jen tak tak obsah mého žaludku končí v záchodové míse. Omývám se ledovou vodou a dívám se na toho ztroskotance v zrcadle.

Zvonek!

Ten blázen ještě neodešel? Šouravým krokem jdu ke dveřím:

„Už sem řekla, že s vámi mluvit nebude!" vrčí na zavřené dveře.

„Tak mi dejte vizitku, spojím se s ním sám!"

Je doopravdy natvrdlý, nebo je v nějaké nouzové situace. Nejspíš je zhnusený mým stavem, protože krčí nos a odvrací se pořád ode mne. I tak mé největší prokletí vykouklo.

Zvědavost!

„Pojďte dál, řekněte mi co potřebujete, ale rychle. Nezvládnu se soustředit. Už jsem řekla, že nejsem v obchodní kondici."

Nadzvedl jedno obočí:

„Slyšel jsem, že je to nejvyhlášenější čajovna co se čajového obřadu týče. Je tu prý mistr..."

Podepřela jsem si hlavu:

„Ano. Jsem nejlepší, má čajovna je nejlepší, dalo mi to dost práce tak co chcete!" Já osobně chci jít spát nebo umřít, podle toho co přijde dřív a mezi tím se tvářit, že je vše v pořádku.

„Bylo by možné, použít vaší čajovnu v noci?"

Zvedám svůj unavený pohled k jeho dokonalé tváři:

„Proč?"

„Proč? Protože nejsem zrovna se svými příbuznými zastánci běžného životního stylu. Dalo by se říci."

V jeho hlase pohledu se objevilo něco zlověstného, temného a krutého. Nevypadá jako někdo z Jakuzi nebo jiné odnože podsvětí. Vyndala jsem svou vizitku a podala jí onomu neznámému:

„Zavolejte mi zítra, domluvíme se." Teď nejsem schopná myslet.

„Proč jednoduše neřeknete, ano? Se mnou, se nemůžete měřit." Ve svém aktuálním stavu, opravdu ne.

„Dobrá, přijďte zítra, za tmy. Domluvíme se. Nyní odejděte, pokud nechcete, aby vaše krásné oblečení, bylo znehodnocené." Můj zelený obličej, víc než listy šťovíku, mu byl pravděpodobně nápovědou.

„Tu krvácející ránu by jste s měla ošetřit. Takové zbytečné plýtvání!" zahuhlal a zmizel jak pára nad hrncem a já po tom, co jsem se dozmítala v opilcově agónii si začala myslet něco o iluzích a bludech.

Uléhala jsem se svou oblíbenou větou: „Zítra určitě nebudu pít!"

Protože tato osoba:  mě pozitivně dopuje, tak jí tento příběh chci věnovat. Snad bude k její i vaší spokojenosti. Tentokrát neočekávejte sv¨é miláčky sosající krev hned. Bude to trošku pomalejší příběh.