Tajemství Bílé čajovny

Část 7. Monstrum v mém těle

Den uběhl rychleji než jsem si přála a čajovna se vylidnila snad ještě rychleji. Dívala jsem se ze zahrady na nádherně vymalovanou oblohu plnou červánků.

I obloha krvácí.

Napadlo mě sarkasticky. Otevřela jsem po dlouhé době láhev s vodkou a nalila si pořádnou lampu. Na dva hlty jsem kopla tu bezbarvou, štiplavou tekutinu do sebe. Proč jen je můj morální kodex tak vysoko?

Bylo by to vše snazší?

Posadila jsem se a opřela si nohy o desku stolečku a nalila si další pořádnou porci toho zázraku, který mě brzy vezme do země opilosti. Proti svému vlastnímu přesvědčení jsem začala přemýšlet o bratrech Sakamaki.

Jsou to upíři.

Jsou sakra krásní a sakra chladní.

Každý z nich je jinak temperamentní a vypadá to, že jsou si jistí svou nadřazeností.

O tom žádná, ale co dál? Otáčela jsem sklenkou s vysokým dnem v prstech a v posledních paprscích pozorovala jiskřivost klouzavé tekutiny. Je, Shu, jiný? Přece tu byl tu noc, kdy jsem si úmyslně rozřezala ruku. Mohl mě napadnout? Ovládá se tak dobře, nebo je to jen nějaká iluze. Mají mezi sebou nějakou hierarchii? Vypila jsem třetí skelničku a cítila jsem, že už tak úplně nevládnu svému tělu.

Slunce zapadlo, v zahradě se rozsvítili lampičky, co se přes den nabíjely slunečním svitem.

„Dobrý večer Fuji-san."

Podívala jsem se přes stolek:

„Dobrý Reji-san, nebo raději Sakamaki-san?" Pozorovali jsme se. On se lehce mračil nad stříškou z prstů a já měla blahosklonný výraz lehkého alkoholového opojení nad výpary vodky ze skleničky, s kterou jsem si neustále pohrávala.

„Reiji-san mi vyhovuje."

„Neměla bys tolik pít, pralinko. Pak to není taková zábava."

Ohnul se mi přes rameno ten v klobouku a jiskřivě se na mě usmál.

„Ema, jmenuji se Ema. A vy?"

Cvrnknul si prstem do krempy:

„Můžeš mi říkat miláčku."

Zamračila jsem se a dostala jsem odpověď od Shua, který se zjevil v leže na houpačce:

„To je Laito. On a tihle dva," Ukázal ke sloupkům altánku, kde postávali další bratři, „jsou trojčata. Ayata už znáš, ten drobný je Kanato." Oba jen pokývaly hlavou. Rozhlédla jsem se kolem, jak počítám tak počítám, neustále je jich jen pět. Rozesmála jsem se. Vyjeveně se na mě dívali:

„Ema-san, co vás tak rozesmálo?" Přitočil se blíž Kanato. V jeho křehkém vzhledu bylo něco daleko zlověstnějšího, než u ostatních.

Nalila jsem si další dávku:

„Jen, že jsem šílená. Šílenější magor, než vy všichni, s tím s čím jste za mnou přišli." Dala jsem si pořádný doušek a viděla jejich údiv a zlost nad tím, jakým tónem k nim mluvím. „Právě mi došlo, že postrádám vašeho posledního bratra. Tedy nevím jakým způsobem jste bratři, nebo jak to ve vašem světě funguje."

Dopila jsem obsah skleničky, kterou mi vytrhl z ruky poslední:

„To by stačilo!" mrštil jí někam do zahrady.

„Ano o tobě jsem mluvila, ty jsi Subaru, že?" Usmála jsem se sladce na rozčileného hezounka.„Točíte se, vás šest se točí a já odletím a budu se smát a smát a nebudu už nikdy muset dělat nic jiného." Zaklonila jsem hlavu s vědomím, že odhalím zcela svůj krk a zavřela jsem oči. Vše se se mnou točí. „Myslím, že poslechnu to monstrum, které žije v mém těle. To, které krotím celý život a už toho má dost." Zvedla jsem ruku nad hlavu a ukazováčkem udělala kroužek: „Přivedu vám je."

Posadila jsem se příliš prudce a spadla ze židličky:

„Jsem na mol." Zasmála jsem se: „Takže dnes nebudu schopná pochopit, jak to a co po mě budete chtít. Ale i tak souhlasím. Prodloužím si život a upatlám si ruce krví a vám jí naplním žaludky, nebo jak to u vás funguje." Položila jsem si hlavu na ruce opřené o sedátko židle. Ještě než jsem odpadla do země růžových slonů zašeptala jsem: „Všichni jste tak sladcí, ale nevím který z vás nejvíc."

(Určitě znáte, ale občas se inspirativní hudba hodí)

(- Edit. 18 -)